Fotografická paměť

Fotografická paměť

Kam se podíváte, pořád jen údaje, údaje

Fotoaparát v mozku
Slavný argentinský spisovatel Jorge Luis Borges ve své povídce Funes el Memorioso popisuje člověka, který má tak úžasnou paměť na podrobnosti, že „ bylo pro něj nejenom obtížné se smířit s tím, že obecný pojem pes zahrnuje tolik různých exemplářů nejrůznějšího vzhledu a velikosti, ale vadilo mu i to, že nějaký pes viděný (z profilu) v 15.14 hod. by se měl nazývat stejně jako týž pes viděný (zepředu) v 15.15 hod. téhož dne“.

Paradox fotografické paměti
Opravdu byste si chtěli pamatovat úplně všechno? Tato otázka odhaluje odvrácenou stranu dovednosti, která je tak silná, že překáží sama sobě. Většina z nás získá podrobnou informaci o čemkoli jen díky pracnému studiu. Lidský mozek je důmyslně zkonstruován tak, aby většinu příchozích informací vůbec nezaregistroval a nedovolil jim vstoupit do „skladu“ paměti. Pokud se nějaká informace bez našeho vědomého úsilí přece jen v naší paměti uloží, bývá to informace se silnou citovou složkou, informace, v níž jde někdy až o život.
Představte si, jaké by to bylo, kdyby vám každých deset vteřin přišel email a vy byste ho museli okamžitě přečíst a uložit do paměti počítače bez ohledu na to, zda je pro vás obsah zprávy důležitý, nebo ne. V takovém případě by už přestalo záležet na míře vaší pohotovosti a inteligence a na kvalitě vašeho počítače, neboť byste brzy byli naprosto beznadějně zavaleni chaotickou změtí bezcenných faktů.
Autorem jednoho z fascinujících popisů člověka s fotografickou pamětí je ruský neurolog Alexander R. Lurija. Zachycuje mnemonického génia S. V. Šereševského (viz text v rámečku), který měl takovou zrakovou paměť, že byl nejen schopen se za méně než tři minuty naučit tabulku obsahující padesát čísel, ale tato tabulka mu zůstala v paměti po zbytek života – spolu s tisíci dalšími, které si zapamatoval coby profesionální mnemonický umělec.
Techniky memorování užívané lidmi vybavenými „přirozenou“ fotografickou pamětí jsou v podstatě automatické a nevyžadují zvláštní námahu. Šereševskij se pokaždé chvíli upřeně díval na tabulku, pak zavřel oči, aby si ověřil, zda se zraková představa pevně zapsala do paměti, a poté – pokud zjistil, že představa není ještě v jeho mysli dostatečně upevněna nebo není úplná – se na tabulku na okamžik zadíval ještě jednou. Když proces zapamatování skončil, byl Šereševskij nejen schopen zpaměti přeříkávat čísla popořadě, ale i od konce nebo třeba úhlopříčně či ve vodorovných řadách. A když se ho někdo (zcela nečekaně) zeptal po třiceti letech znovu na podobu této tabulky, dokázal si čísla vybavit se stejnou přesností.

Nejneuvěřitelnější paměť ze všech
Jeden z ohromujících popisů mnemonické (tj. k paměti se vztahující) geniality pochází od ruského neurologa A. R. Luriji, který podává svědectví o svém krajanu S. V. Šereševském. Šereševskij se živil jako profesionální mnemonický umělec. Jeho paměť byla, řečeno Lurijovými slovy, „jedna z nejúžasnějších, která byla kdy v odborné literatuře popsána“. Vzhledem k tomu, že onen Šereševského neuvěřitelný dar spočíval ve zrakové paměti, musel v situacích, kdy si chtěl zapamatovat zvuky, užívat nějaké speciální překladové techniky, například klasickou „fintu řeckého řečníka“, popsanou zde na str. 82. Tato metoda byla tak doslovně vizuální, že pokud s ní měl Šereševskij nějaké potíže, bylo to v důsledku toho, že umístil jeden z objektů na místo, kde ho mohl omylem přehlédnout – když umístil, řekněme, bílý objekt proti bílému pozadí nebo tmavý předmět příliš daleko od pouliční lampy v temné ulici. Proto Lurija připisuje všechny chyby nikoli jeho paměti, ale jeho vnímání.
Kromě své neobyčejné zrakové paměti měl Šereševskij velkou synestetickou schopnost (viz str. 101), která mu sloužila jako automatický signál pro případ, že si vybavil nepřesně nějaké slovo. Vzhledem k tomu, že pro něho každé slovo bylo spojeno s osobitou chutí, texturou či zvukem, okamžitě poznal, že si omylem vybavil místo původního slova nějaké jeho synonymum. Jestliže u něho tedy nějaké slovo, o němž se domníval, že je součástí seznamu, který si měl vybavit, nevyvolalo správnou smyslovou asociaci, věděl hned, že není správné.

Pokračování v knize Když mozek pracuje jinak