Debata

Debata

Necelé dva dny po nehodě, když jsme seděli na betonové zídce, jsem požádal svou ženu, aby uvážila, jestli držet Jeffa při životě je něco, co by pro něj lidé, kteří ho milují, měli dělat. Jako právník předstupující na konci procesu před porotu, aby shrnul případ, jsem Toby připomněl, co jsme již věděli.
Debata – i tehdy jsem to považoval za teoretickou otázku – pokračovala takto: Jeffrey je skvělý chlapec s velkým srdcem. Je plachý. Mohl by být okouzlující. A také to je problémové dítě. Během minulých dvou let zahalil jeho bystrou mysl postupně jakýsi mrak. Zdálo se, že se stáhl ze světa, odloučil se od svých vrstevníků. Zaostával ve škole. Nedokázal dělat úkoly. Vypracování jednoduchých záležitostí – například krátké eseje nebo referátu o knize – mu zabralo i celé týdny namísto hodin. Začal, narazil na překážku a pak to vzdal, přemožen frustrací a hněvem.

Zůstával vzhůru dlouho do noci. O víkendech spával až do poledne nebo i déle. Bolestně se odtahoval od rodiny. Hádky propukaly i kvůli maličkostem: mytí nádobí, úkoly, venčení psa. My rodiče jsme si dělali velké starosti. Všechno naše snažení končilo hádkou, rozkolem. I tak jsme zažívali hezké chvíle, ale byly čím dál řidší.
I když jsme věděli, že má přátele, nikdo z nich nikdy nepřišel k nám domů. Jeff je téměř nenavštěvoval ani s nimi nic nepodnikal po škole nebo o víkendech. Když jsem se nabídl, že ho vezmu s nějakými kamarády do auta a pojedeme na sever lyžovat, odmítl. I když jsme věděli, že se mu líbí dívky, nemíval schůzky. Nechodil tancovat. Chodil často do kina, ale sám.
Ve třetím ročníku propadal Jeffrey z poloviny předmětů. Dlouho se zpěčoval veškerým našim pokusům o pomoc. Trval na tom, že se s problémem vypořádá sám. Slíbil, že se prostě bude víc snažit a zlepší se. Ale byl příliš pozadu, a když si to začal uvědomovat, jenom ho to ještě víc skličovalo a deprimovalo.

V polovině třetího ročníku Jeffrey věděl, že se řítí do propasti. V prosinci 1997 to začalo vycházet jasně najevo. Měl krátký úkol z angličtiny, který měl být dávno hotový. Řekl jsem mu, že ho musí dokončit, ať už mu ho učitel uzná, nebo ne. Musí se naučit, že zodpovědnosti se nelze vyhýbat navždy. Na Boží hod došlo ke střetu. Při vypracování úkolu – nebo aspoň předstírání, že na něm pracuje – zíral Jeffrey celé hodiny na obrazovku počítače a nedělal přitom doslova nic jiného, než že se zlostně mračil. Sedl jsem si vedle něj a zabýval se nějakým rukopisem, o jehož posouzení mě požádal přítel. Řekl jsem Jeffreymu, že jestli nedokončí úkol to odpoledne, rodina půjde do kina a na večeři do restaurace bez něj. Jenom zíral. Když jsme odcházeli, ještě stále zíral na obrazovku.
Když jsme se za několik hodin vrátili, Jeffrey byl pryč. Pokud se mi podařilo zjistit, z úkolu nenapsal ani slovo. Byla temná, jasná noc. V garáži chybělo jeho kolo. Čekal jsem. Pak jsem zajel k nedalekému kinu. Kolo tam nestálo. Jel jsem nazpět domů. Byl stále pryč. Začal jsem jezdit sem a tam mezi domovem a biografem, vždy jsem zvolil jinou cestu. Možná, že měl nehodu. Hlavní silnice k našemu domu vede kolem pomníčku Timmyho Lyonse, mladíka, kterého před několika lety srazil bezohledný řidič, který z místa činu ujel, aniž by mu poskytl pomoc. Často jsem ten pomník té noci míjel.
Při pátrání po Jeffreym jsem začal považovat za reálnou možnost, že se mu stalo něco hrozného. Zavolal jsem na policii. Řekli, že tu noc nemají hlášeno žádné zranění; poznamenali, že budou dávat pozor, a požádali mě, abych je průběžně informoval.

Zpomalil jsem. Na každé silnici jsem najížděl do stran a zabodával jsem světla do křovisek a příkopů. Několikrát – když jsem uviděl záblesk kovu, podivný tvar nebo stín – jsem vystoupil a blíže jsem to prozkoumal. Jel jsem zpátky do domu a zhasl jsem všechna světla. Pokaždé, když jsem vykonal cestu od domu k biografu a nazpět, jsem zkontroloval dům a doufal, že uvidím jedno z oken rozsvícené.
Asi ve dvě hodiny ráno – dlouho po zavírací době kina, když už parkoviště bylo zcela prázdné – jsem si začal myslet, že nehoda je tím nejpravděpodobnějším vysvětlením Jeffova zmizení. A jak jsem se tak plazil ulicemi, očekával jsem, že uvidím Jeffa, jak tam leží. A začal jsem si představovat svět bez něj.
Kolem půl třetí jsem dojel domů. Asi po minutě nebo dvou, když jsem stál u zadních dveří, se Jeffrey vynořil ze tmy. Řekl, že byl na dvou filmech. Když přišel domů, nechal světla zhasnutá. Pravděpodobně očekával, že ho budu kárat, ale já jsem si nedokázal vzpomenout na nic, co bych mohl říci. Zatímco se na mě díval, zavolal jsem na policii, řekl jsem jim, že je v bezpečí, a poděkoval jsem jim za zájem. Pak jsem šel spát. Jeffrey té noci neumřel. Já jsem se však s touto možností seznámil.

osléze jsme všichni začali chodit k psychiatrovi a psychoterapeutovi. Jeffreyho diagnóza byla těžká deprese. Jeffrey se diagnóze nebránil. Psychiatr Jeffreymu vysvětlil, že stejně je na tom mnoho jiných mladistvých a že se s tím dá něco dělat. Cvičení, dieta, léky a určitý režim dne –záleží jen na něm, zda to zkusí. Tento přístup zabral. Jeffrey souhlasil, že zkusí léky, a opravdu je poctivě užíval. Pravidelně navštěvoval psychoterapeuta. Jeff nenáviděl to, co se s ním děje, a chtěl to napravit.
Jakmile jsme nasadili léky a psychoterapii, mohli jsme začít řešit i školní záležitosti. Vypracovali jsme plán, jak napravit Jeffovo zaostávání. Škola souhlasila, že dva předměty je možno letos vypustit. V ostatních Jeffovi byly poskytnuty úlevy, včetně odkladu termínů postupových zkoušek.
Během několika následujících týdnů se stav Jeffreyho zlepšoval. Krůček po krůčku se rozjasňoval. Udělal pokrok ve škole. Udělal si řidičský průkaz a využíval teď každé příležitosti, aby se dostal za volant. Téměř každý večer se krátce projel, bral to jako lék. Měl jsem odstavené slušné auto s porouchanou převodovkou a začali jsme ho spolu dávat dohromady, kousek po kousku.

Koncem druhého pololetí u nás nebyla situace bezproblémová, ale byla o mnoho lepší. Byla prostě tak náročná, jak se dá očekávat, když máte doma dospívající dítě, a to pro mě bylo zcela přijatelné.
V posledních dnech před úrazem se zdálo, že se věci opravdu daří řešit. Jeffrey si na léto zajistil doučování, ne proto, že by musel, ale protože chtěl; byl odhodlán mít dobré výsledky. Aby nemusel ve čtvrtém ročníku horečně skládat odložené zkoušky a zároveň biflovat novou látku, Jeff souhlasil, že bude třetí ročník opakovat. Dostane tak příležitost dokázat, že umí dosáhnout skvělých výsledků.
Usilovně si hledal letní brigádu. Dokončili jsme opravu jeho auta. Převodovka byla opět v pořádku – zbývalo dodat pouze pár součástek – a pak byla usazena se značným nadáváním na své místo. Oba jsme se hrozně ušpinili a zpotili, ale když jsme otočili klíčkem, auto nastartovalo. Převodovka sice při řazení zlobila, ale auto jezdilo rychleji než kdykoli předtím.

Řekl jsem Jeffovi, že auto nepřihlásím, dokud neprokáže, že si ho zaslouží. Čtyři dny před nehodou ujel Jeff na kole deset mil ve strašném dešti a bouřce, aby se dostal do osmi hodin do školy. Hned poté jsem auto přihlásil a zaplatil pojištění. Jeff dostal od školy potvrzení, že jeho známky jsou natolik dobré, že ho opravňují ke slevě na pojištění, která se poskytuje „dobrým studentům“. Když mi příslušný papír podával, tvářil se jako člověk, kterému byla právě udělena Nobelova cena.
Ráno v sobotu čtvrtého července jsem naučil Jeffa vyměňovat olejový filtr u jeho auta. Měl už přidělán nosič na kolo a na snowboard. Byl červenec, polovina léta, horký den, a můj syn přidělal na auto nosič na snowboard, který za ty dva roky, co jsme ho koupili, nebyl vytažen z krabice; minulou zimu se Jeff utápěl v temnotě a byl tak sklíčený, že si ani jednou na snowboardu nezajezdil. Teď se chystal na sjezdovku měsíce předtím, než spadne první sněhová vločka.
Náhle, zázrakem, se můj syn radoval ze života, hleděl do budoucnosti a věděl to. Byl vzrušený, šťastný, sebevědomý. Dělal si plány. Chystal se, že si zase bude užívat zábavy. Poprvé během dvou let, možná i po delší době, jsme opět viděli v Jeffových očích a úsměvu to dítě, které jsme znali dříve.

Jeli jsme na večírek ke Goldsteinovým a Jeffrey řídil. Jeho matka mu říkala, aby zpomalil. Seděl jsem na předním sedadle vedle něj a těšil jsem se z jeho radosti. Vzpomínal jsem, jaké to bylo, když jsem byl mladý a měl jsem volant v rukou. Byl jsem šťastný, že ho vidím prožívat stejnou chlapeckou radost.
Za svých temných dní by s námi Jeffrey nikdy na takový večírek nešel. Překvapilo nás, že teď vůbec jel. Bylo to, jako by říkal: Podívejte, jsem zpátky.
Jeffreyho skok do bazénu byl pravděpodobně projevem radosti. Tak těžce si vydobyl právo skočit.

Pokračování kapitoly najdete v knize Zachránit Jeffreyho