Osamělost a vztah

Osamělost a vztah

Prožitek existenciální osamělosti vyvolává velmi nepříjemný subjektivní stav a tak jako u každé formy dysforie jej člověk nemůže snášet dlouho. Na osamělosti „zapracují“ nevědomé obrany a rychle ji pohřbí – pryč z dohledu vědomého prožívání. Obrany musí pracovat bez přestávky, protože osamělost je uvnitř v člověku a stále čeká na příležitost, jak na sebe upozornit. „Vlny éteru,“ jak říká Martin Buber, „se valí bez přestání, ale po většinu času máme vypnuté přijímače.“
Jak se bráníme před hrůzou z absolutní osamělosti? Člověk si může vzít kus osamělosti do sebe a nést ji s odvahou, neboli, Heideggerovým pojmem,„rezolutně“. Co se týče zbytku, snažíme se vzdát se života bez partnera a vstoupit do vztahu s někým druhým, buď s bytostí sobě podobnou, nebo s bytostí božskou. Hlavní obranou před hrůzou z existenciální osamělosti je tudíž mezilidský vztah, a moje úvaha o klinických projevech existenciální osamělosti se musí nutně zaměřit na mezilidské vztahy. Ve svém důrazu se nicméně budu odlišovat od tradičních pojednání o interpersonální psychologii: nezaměřím se na takové potřeby, jako jsou bezpečí, citová vazba, sebepřijetí, uspokojení touhy nebo moci, ale místo toho se budu na vztahy dívat podle toho, jak zmírňují fundamentální a univerzální osamělost.
Žádný vztah nemůže osamělost odstranit. Každý z nás je v bytí sám. Přesto můžeme samotu sdílet takovým způsobem, že nám láska vynahradí bolest z osamělosti. „Velký vztah,“ říká Buber, „prolamuje bariéry povýšené samoty, podmaňuje si její přísné zákony a staví most od já k já přes propast strachu z vesmíru.“
Domnívám se, že dokážeme-li si přiznat svou osamělou situaci v existenci a s rezolutností se jí postavit, dokážeme se také s láskou obracet k druhým. Pokud nás však přemůže hrůza před propastí samoty, nenavážeme s druhými kontakt, ale místo toho po nich budeme lapat rukama, abychom se neutopili v moři existence. V tomto případě naše vztahy vůbec nebudou opravdovými vztahy, ale budou to znetvořeniny, potraty, karikatury toho, co mohlo být. Nebudeme přistupovat k druhým s plným vědomím, že jsou jako my, vnímající bytosti, rovněž osamělí, rovněž vyděšení, kteří si rovněž z pojiva věcí budují svůj zabydlený svět. V takovém případě se k druhým lidem chováme jako k nástrojům nebo k zařízení. Člověk si staví druhého člověka, teď už nikoli „toho druhého“, ale pouze „to“, do svého kruhu světa, aby tam plnil funkci. Základní funkcí je samozřejmě popření osamělosti, ale vědomí této funkce je příliš blízko k číhajícímu děsu. Je zapotřebí lepšího zamaskování: Objevují se metafunkce a my budujeme vztahy, které poskytují nějaký produkt (například moc, splynutí, ochranu, velikost nebo obdiv), který pak slouží k popření osamělosti.
Tato psychická obranná organizace není nic nového: každý explanační systém chování postuluje nějaký ústřední konflikt, který je obalen vrstvami ochranných a kryjících dynamismů. Tyto nezdařené „vztahy“ se svými produkty, funkcemi a metafunkcemi tvoří to, čemu kliničtí psychologové říkají „interpersonální psychopatologie“. Popíšu klinický obraz mnoha forem patologických vztahů a u každého rozeberu jeho existenciální dynamiku. Avšak k plnému porozumění tomu, co vztah není, je nejprve zapotřebí pochopit, čím vztah v tom nejlepším slova smyslu být může.