Proč Loď

Proč Loď

Vyprávění účastníka skupinové psychoterapie, proč se jeho skupina pojmenovala netradičním názvem - Loď.


 Vyprávění Aleny


Sedíme v kruhu a jsme trochu zaskočeni. Sešli jsme se takhle teprve podruhé a vlastně se ještě neznáme. Teď najednou máme před sebou deset minut času jen a jen pro sebe. Oba doktoři odešli a dali nám za úkol, abychom se dohodli, jak bychom chtěli, aby se naše skupina jmenovala. Díváme se na sebe a na svoje jmenovky a chvilku je trapné ticho. Nejsem na to zvyklá a už už bych chtěla něco říci. Naštěstí začal Václav.
„Tak... tak co... co navrhujete?“ ozval se a přitáhl si sako k ramenům. Všichni si oddechli.
„Co takhle Naděje?“ špitla Míla.
Evě, která sedí po mé levici, se to nelíbí: „Tak se jmenuje jistě každá takováhle skupina. Měli bychom hledat něco originálního!“
„Tak třeba Skarabeus,“ řekla Hana. A vysvětlila svůj nápad: „Každý tlačíme svoje problémy před sebou jako skarabeus tu svoji kuličku.“
„Myslíš hovnivál?“ zeptal se tlusťoch Honza.
„No ano!“ přikyvuje a trochu křečovitě se směje mladíček Džon, jistě jen o málo starší než můj syn. „Každý před sebou vlečeme nějaké to hovno a někdy je ho tolik, že nás celé zavalí!“
Na to se pak hrnuly další náměty: Aréna. Oáza. Zašívárna. Záplata. Hasiči. Skrýš. Inspirace. Doktorské děti. Deset statečných. Poutníci. Hledači světla. Ring. Blažinec.
Nápadů bylo najednou plno a užili jsme si při tom i legraci, ale nemohli jsme se dohodnout.
„Připadám si tu teď,“ řekla jsem, „jak na lodi. Houpe se to z jedné strany na druhou, až se mi zvedá žaludek!“
„No vidíš,“ řekl někdo, „a co takhle si říkat loď?“
Ozval se Karel, který až do této chvíle mlčel. „To bych bral – jít na loď a odplout odsud z tohohle břehu někam na druhou stranu světa. A světla.”
„Na druhou stranu?“ protáhl se Honza. „To já bych, když už, vyplul na lov ryb. To by bylo něco!“
„Jen aby některá z těch ryb nebyla bílá velryba,“ smál se zase Džon, „a nesežrala tě.“
„Třeba mě už žere,“ zašklebil se Honza a nějak zvážněl. „To není špatný nápad – vydat se za svou bílou velrybou. Nalodit se a odplout tady z toho blbákova.“
Ztichli jsme a zaujatě se po sobě podívali.
„Mně se to zdá zajímavé,“ řekl tiše Václav a zdvořile se usmál. Stejně jako jeho decentní kravata. „A… a neměla by ta loď mít jméno?“
„Vždyť ho má.“
„Jaké?“
„Jo, je to loď Loď. Nic lepšího.“
Když se doktoři vrátili, oznámili jsme jim, že jsme loď Loď. Že odplouváme z břehu trápení a na vodě hledáme, jak se toho trápení zbavit. Voda že je čas světa, který pro řešení trápení máme. Že kdesi v hlubinách skrývá stíny příběhů, do kterých jsme se zapletli jako do sítě. A na druhé straně – za vodou – že je břeh, na němž už budeme znát odpovědi na naše otázky. A budeme vědět, jak se na něm chovat.
Doktorům se název líbil. Zeptali se, kam ta naše Loď vlastně pluje.
A tak jsme si začali vyměňovat další nápady. Karel prohlásil, že chce přeplout úžinu, aniž by ho sežral žralok. Na něj hned navázala Hana (to jsme ještě nevěděli, že už nikdy nepřijde): „Pluji do sebe, tam je to nejdůležitější.“ Honza prohlásil, že se vydává za bílou velrybou – teď zrovna na to přišel. Má dojem, že mu ta bílá velryba něco vzala a že bez ní nepozná, co to je. A že každý má nějakou rybu, s níž si potřebuje něco vypořádat. Já jsem řekla, že mám vyprázdněno a potřebuji na čas odplout.
Protože ostatní mlčeli, začali je doktoři trochu nutit, aby alespoň něco řekli. Chvilku to trvalo, ale pak jsme se dozvěděli, že Eva si chce na Lodi vyzkoušet mořskou nemoc a poučit se o tom, jak se za určitých situací chovat – a to tak, aby zůstala sama sebou, a neztratila přitom blízké lidi. A Jana chce na Lodi doplout na ostrov pohody a míru, kde se dokáže ovládat. Václav se chce naučit říkat lidem pravdu do očí, aniž by ztrácel dech. Květuš ještě neví, ale uzavírala přeci s paní doktorkou Dohodu. Necítí se být na Lodi, spíše jako v Oáze. Asi by chtěla, aby ji tam Loď dopravila – na tu Oázu. Míla se slzami v očích pípla, že chce na Lodi nalézt odvahu k rozhodování. Neumí se rozhodovat. A poslední se ozval Džon: „Chci se během plavby na Lodi bláznů,“ ušklíbl se, „potápět do hlubin oceánu a nalézt tam poklad.“ Na doktorovu otázku, co může v tom pokladu být, odpověděl: „To byste měl vědět vy, pane doktore.“ Doktor jen pokrčil rameny. A ani Džon ani my jsme se odpovědi nedočkali. Já jsem si jen říkala, co takového bystrého mladíka může na tu naši Loď vlastně přivést. A myslela jsem přitom na Lojzu, mého 21letého syna…
„A co jsme my všichni tady na té Lodi?“ zeptala se paní doktorka. „Kým jsme? Jakou máme roli?“
Dospěli jsme k tomu, že jsme posádkou. Bez nás Loď nepopluje. Kdybychom byli pasažéry, vezli bychom se. Musíme však naopak zajistit, abychom pluli kupředu. Tohle se zdálo všem jasné – až na Džona, který by chtěl být černým pasažérem. Říkal to a na jmenovce před sebou měl napsáno „Džon Ukažse!“
Zároveň jsme se dohodli, že my jsme lodníky a doktoři že jsou lodivody. Uvědomila jsem si přitom, jak to mají lodivodi či kapitáni lodí vlastně nelehké: řídí loď s posádkou, jíž jsou zároveň členy. Přitom musí posádku různě organizovat, řídit a například v situacích tísně rozhodovat o tom, co má kdo dělat. Jsou tedy členy posádky, a přitom nemají s ostatními v posádce rovnocenný vztah. Na palubě lodi je o to těžší, že jsou její hranice fatálně ohraničeny zábradlím paluby. A hlubinou vod pod hladinou, na níž Loď pluje…
A tak byla Loď pojmenována. A mně bylo najednou trochu lépe. Jako bych našla místo, do něhož mohu odcházet z pevniny – nebo spíše ze břehu svého života, na kterém mám to trápení. Konečně jsem ve společenství, v němž vím, kým jsem já a kým ti ostatní. Jsem lodník – a je na mně a nejenom na mně, zda dopluji na druhý břeh. Anebo zda ulovím s ostatními nějakou tu rybu – i když ještě nevím, jakou a co pak s ní… Třeba jestli se s ní vrátím zpátky. Díky objevu naší Lodi jsem se začala alespoň trochu orientovat v chaosu prvního setkání…