Kapitola devátá

Kapitola devátá

Hlavní postava Doriel, při terapeutickém rozhovoru s psychoanalitičkou, upíná své soustředění na vysněnou ženu. Demonstruje tak vlastní rozpolcení.

Na úvod příštího sezení se mě terapeutka zeptala přirozeným, jakoby lhostejným tónem odborníka:
„Když se tak zabýváte lidským utrpením, nezdá se vám, že je to stále jedno a totéž utrpení? Víra předků a vaše nemoc – nejsou to dvě stránky téže zkušenosti, téhož traumatu a téže vzpomínky? Jedna jejich světlem a druhá jejich stínem?“
Zcela jistě měla talent poukazovat na to, o čem jsme mluvili dřív, a používat to tak, že mě postrkovala dál, stále dál v mém hledání, a chtěla, abych ho prohluboval. Zastavovala se přitom spíš u jeho neúspěchů než u pokračování. Najednou mi třeba bezdůvodně připomněla ženu z autobusu a její osamělost, Leu a její nezachytitelnou krásu, Maju a její modré, černě orámované oči. Maja věděla tolik věcí. Kde je asi teď?
„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Jako vždycky. Zdá se, že vás potřebuji, abych lépe chápal své myšlenky.“
Zase jsem si vzpomněl na Maju. Prozatím je to ještě Maja. Jsi jiná, Majo. Nevím proč, ale víš o tom? Já vím jen to, že jsi. Jiná a oddělená. Jsem rád s tebou. Jsem rád, že tu jsi. Když jsi tady, miluji i ty zdi, které mě dělí od vězení, jímž je svět lidí.
Jako obvykle Maja nesouhlasí. Je to tím horší, že odmítá mluvit. Nějaký vlastní vnitřní hlas mi odpovídá: „Svět není vězení a druhý člověk není tvůj žalářník. Uvědom si to, Dorieli, miluješ metafyziku víc než psychologii. Kouzlo druhého člověka spočívá v tom, že ti dovoluje se definovat, aniž by tě omezoval v tvém výběru. Ve skutečnosti je druhý víc tvou svobodou než tvou uzavřeností.“ Tento hlas terapeutka neslyší. Klade mi otázky a já mluvím k mladé ženě s modrýma očima:
„Jsi mi blízká, Majo. Miluji tvou melodickou jidiš a představu, že tvá moudrost obklopí to, co vím já, a dodá mi jistoty. Usmíváš se? Znáš mě hlavně v mém chmurném šílenství, dokonce i když pochybuji o tvé moci a prostředcích, které by mi umožnily mu čelit. Ale víš, kdo jsem, když nejsem sám sebou?“
Maja říká, že to ví, ale chce, abych jí to raději řekl sám. Co se týče nemožných a neposlouchatelných otázek terapeutky, šílený vypravěč ve mně odpovídá:
„Jsem hlásný Doriel. To nijak nesouvisí s Majou ani s nikým jiným, ale s tím, že kdysi, ve starém Judsku, bylo mým úkolem oznamovat z vrcholků hor začátek novoluní. Jakmile jsem spatřil nový měsíc, vykřikl jsem mocným hlasem, aby mě slyšeli po celé zemi: ‚Barkaj, barkaj! Je tady první paprsek, přináší světlo a teplo!‘ Dnes se mi chce říkat úplně jiné věci, chce se mi být méně sdílný a křičet se sevřenými rty: ‚Hlásný, kde jsi? Řekni, ponocný, jak daleko je noc?‘ Jenomže hlásný je slepý a ponocný je němý. Zkušenost utrpení nemá žádný vliv na jejich úsudek. Vědí alespoň, jak pokročila ta noc plná předtuch a výstrah, které nosíme v sobě, ta noc, v níž budeme přebývat až do chvíle, kdy nás rozdrtí břemenem svých přízraků? Jsem jedním z nich? A co když jsem svůj vlastní přízrak, a nesmrtelný? Být nesmrtelný – neznamená to už nebýt? Takže kdo z nás dvou je blázen, můj přízrak, nebo já? A kdo mi pomůže pochopit, kdy jsem opravdu nemocný? Je to tehdy, když vím, že jsem nemocný, nebo když to nevím? Alespoň mi řekněte, paní doktorko, zda byste vy byla schopna vyznačit, díky vašemu studiu, vzdělání a zkušenostem, nějakou dělicí čáru? Kroutíte hlavou, vím, cítím to. Řeknete mi, že k vaší velké lítosti obě, šílená myšlenka i ta, která šílená není, která pádí plnou rychlostí a ztrácí se v krajinách na obzoru, jsou si natolik blízké, že se občas spojují, překrývají a nakonec splynou. Kam tedy jdeme? Co se z nás stane? Kdo nás ochrání? Kdo určí, co je pravda, a jaké bude její místo v naší existenci?“
Chvěji se, ztrácím nit. Mluvím k doktorce, ale odpovídá mi Maja. A teď, při psaní, mluvím k Maje, ale není to už ona, kdo mi naslouchá.
Obracím se na psychoanalytičku, ale mou partnerkou v rozhovoru je milovaná žena, která zmizela. Je to šílenství? Vymazání hranic, zrušení všech vazeb? Ale pro lásku boží, kde to jsme? Proniká mnou děsivá myšlenka, snažím se ji zahnat, ale vrací se znovu a znovu. Kdo mi pomůže rozbít skořápku, která mě svírá? A uhasit černé slunce, které mě oslepuje? Kdo mi řekne, kdo jsem? Vím, že nejsem ty a že ty, ty nejsi já! Ale pozor, pro lásku boží, neříkej mi, nesnaž se mě přesvědčit, že ten druhý je můj protivník, můj nepřítel, a že ten nepřítel jsem já sám.