Lišáček mlsounek

Lišáček mlsounek

Pohádka o malém lišáčkovi, který nedokázal krotit svojí chuť k jídlu.

Byl krásný jarní den. Sluníčko svítilo a posílalo své teplé paprsky k zemi. Maličké zelené větvičky natahovaly své lístky ke slunci, aby se s nimi pomazlilo. Kolem se šířila vůně ohřáté země a čerstvé trávy. Byla tak osvěžující, že by vzbudila dokonce i toho největšího spáče.
Větérek jemně šimral nosánek malého lišáčka, který klidně spal pod rozložitým dubem. To byl ale spáč! Dokonce ani sluníčko, ani větřík ho nedokázaly vzbudit. Povedlo se to teprve dotěrné mouše, která mu usedla na špičku nosu. Snažil se ji odfouknout, ale to ji neodradilo, aby dál necestovala po jeho nosánku. Otevřel jedno oko, potom druhé a najednou rychle vymrštil tlapku, aby ji chytil. Moucha ale bleskově zareagovala a odletěla. Lišáček se protahoval, podíval se na nebe a lenivě zíval.
Už je pozdě. Je čas vstát, pomyslel si.
„Ryšáčku!“ zavolala maminka. Pojď snídat.“
Hm, snídaně! To si dám líbit, pomyslel si. Zvedl se ze země, otřepal si ocáskem kožíšek, pročísl si tlapkou vlásky a vydal se směrem k mamince.
„A vida, můj synáček už vstal,“ zaradovala se maminka a pohladila lišáčka po hlavě. „Řekni mi, co bys chtěl k snídani?“ „Všechno, co máš ve spíži, maminečko,“ odpověděl upřímně Ryšáček.
„Ty můj milovaný mlsounku,“ řekla vesele maminka a už mu servírovala celou mísu báječných obložených housek, šťávu, čokoládový zákusek s krémem, banán, mandarinku a mnoho jiných lahůdek. Ryšáček se nemohl odtrhnout od jídla, všechno mu moc chutnalo. Maminka se strachovala, aby mu neprasklo bříško z toho množství, a tak se zeptala:
„Nemáš už dost? Není už čas přestat jíst?“
Ryšáček jedl a jedl a bříško se mu stále více zvětšovalo. Skončilo by to asi katastrofou, kdyby maminka nezasáhla.
„Už máš dost,“ řekla rozhodně a schovala zbytek jídla do spíže. „Synáčku, vzpomínáš si, že dnes má svátek tvůj kamarád zajíček? Zatímco ty jsi tak pěkně spal, já jsem mu připravila dárek. Zabalila jsem do košíku patnáct křepelčích vajíček, krásně vypečené perníčky a čokoládové bonbony s višňovou náplní. Tady to máš,“ a maminka podala Ryšáčkovi košíček. Ryšáček se zamračil, když uviděl košík, který bude muset nést.
„Nedoprovodila bys mě, maminečko?“ lísavě se zeptal lišáček Ryšáček.
„Dnes nemohu. Mám moc práce – musím prát, žehlit, uklízet a uvařit ti dobrý oběd.“
Ten poslední argument lišáčka přesvědčil. Zamručel si pod nos: „To ano, to ano,“ vzal košíček a vydal se do lesa. Nedošel daleko. Cítil se unavený, protože to byl nejenom velký spáč a jedlík, ale také dosti velký lenoch. Sedl si pod strom a podíval se do košíku. Vajíčka vypadala velmi chutně.
„Ach jo!“ vzdychl si. „Jak asi musí být ta vajíčka dobrá,“ a pohladil se po bříšku. Jakmile ucítil chuť křepelčích vajíček, ústa měl hned plná slin a už už natahoval ruku do košíku. Řekl si sice: „Stop…“, ale za chvilku už měl pochybnosti. Co když ta vajíčka nejsou čerstvá a co by tomu pak řekl zajíček? Jak bude zarmoucený a jak já se budu stydět! Musím je ochutnat a přesvědčit se, že jsou dobrá. Co znamená jedno vajíčko ve srovnání s odpovědností, jakou bych na sebe vzal, kdybych mu dal zkažený dárek?
Když přesvědčil sám sebe, že toto je jediné správné rozhodnutí, Ryšáček rozbil skořápku jednoho vajíčka a s chutí ho vypil. Spokojený sám se sebou se pohladil po bříšku a řekl:
„Vajíčka jsou chutná a čerstvá.“ Okamžitě ho ale napadlo:
„To vajíčko, které jsem snědl, bylo sice chutné a čerstvé, ale jestli jsou taková i ta ostatní, to skutečně nevím. Co když jsou další vajíčka zkažená? Bylo by mi velmi nepříjemné darovat je mému milovanému zajíčkovi. Umím si představit, jak by byl zklamaný. Musím ochutnat ještě několik vajíček – a jestli budou dobrá, pak teprve budu mít klid, že jsou dobrá i ta ostatní.
Lišáček začal ochutnávat. Další vajíčka byla také bezvadná, ale našeho mlsounka pochybnosti neopouštěly a jedl jedno vejce za druhým, až nakonec snědl všechna.
Pokračování ukázky v knize.