Mentální retardace

Mentální retardace

Mentální retardace je vrozený stav, který se vyznačuje omezením rozumových a adaptivních schopností, jinými slovy nedošlo k přiměřenému a úplnému rozvoji mentálních schopností člověka.

Adaptivními schopnostmi máme na mysli schopnost člověka jednat samostatně na úrovni svého věku a v rámci dané kulturní normy. Poznávací, řečové, pohybové a sociální dovednosti, jejichž úroveň lze měřit standardizovanými psychometrickými testy, jsou oproti průměru výrazně sníženy. Lidé s MR mají potíže s adaptací a fl exibilitou myšlení. Retardace přináší také behaviorální, sociální i emocionální problémy. Přítomnost mentální retardace u běžné populace se odhaduje na 3 %.
Člověk, u něhož je diagnostikována MR, musí splňovat následující tři kritéria.

1. úroveň rozumových schopností (IQ – intelektový kvocient, VQ – vývojový kvocient) je pod úrovní 70 bodů;
2. člověk musí mít na dané vývojové úrovni zřetelné problémy v přizpůsobení se nárokům běžného života – v předškolním věku se jedná zejména o komunikační, senzomotorické a sebeobslužné dovednosti, ve školním věku dochází k selhávání ve školních dovednostech a v dospělosti je omezena nebo znemožněna schopnost samostatného života;
3.jedná se o poruchu vrozenou, která je u dané osoby přítomna již od dětství, při správné diagnóze dochází ke zlepšení pouze v rámci základního handicapu.

Podle závažnosti (hloubky) dělíme MR do čtyř skupin.

Lehká mentální retardace (IQ 50–70) – cca 85 %

Jedná se o nejrozšířenější formu retardace, diagnostikována je asi u 80 % mentálně retardované populace. Vývoj v dětském věku již bývá mírně opožděný. Děti s lehkou MR se naučí mluvit později, nicméně řeč si osvojí. Ve škole mívají potíže s učením, základní školní dovednosti jsou schopné zvládnout, a to zhruba do úrovně 10–11 let. Všechny obvykle selhávají v abstraktních předmětech a logických operacích. U některých se objevují výraznější problémy s psaním, čtením, počítáním (dysgrafické, dyslektické a dyskalkulické obtíže při lehké MR). Osnovy základní školy nejsou schopny plně zvládnout.
V sebeobsluze jsou lidé s lehkou MR samostatní a v adaptovaném prostředí dokážou mnohdy úspěšně pracovat. Po adekvátním nácviku jsou někteří schopni samostatně docházet do práce, vykonávat různé manuální činnosti i samostatně bydlet (s určitou mírou pomoci zvenčí).
Pokud je přítomna i pervazivní vývojová porucha, úroveň samostatnosti a schopnosti učení rapidně klesá a zvyšuje se míra behaviorálních problémů. Děti s pervazivní vývojovou poruchou a lehkou MR většinou mluví. Řeč obvykle vykazuje symptomatiku typickou pro autismus.
Na úspěšnost fungování v běžném životě mají vliv i jiné faktory, jako je např. úroveň řečových schopností, přítomnost a závažnost poruchy aktivity a pozornosti (nesoustředěnost, hyperaktivita, hypoaktivita), poruchy chování, epilepsie.

Středně těžká mentální retardace (IQ 35–49) – cca 10 %

Děti se středně těžkou MR za dobu školní docházky většinou zvládnou elementární základy trivia (čtení, psaní, počítání). Úroveň řeči bývá značně variabilní. V sebeobsluze bývají samostatné, potřebují však dohled a občasnou pomoc v složitějších situacích. Neurologické a fyzické handicapy jsou již oproti lehké MR značně frekventovanější. Mnozí lidé se středně těžkou MR uplatní své pracovní dovednosti v chráněných dílnách. K životu potřebují každodenní asistenci, zcela samostatného života nejsou schopni. Mentální věk se pohybuje v pásmu 4–8 let.
U mnohých osob se středně těžkou MR bývá zároveň diagnostikována porucha autistického spektra, jejíž přítomnost však značně snižuje celkovou adaptivitu a praktické využití jakýchkoli schopností. Mnohé děti se středně těžkou MR a pervazivní vývojovou poruchou mají přidruženou zároveň vývojovou afázii, což znamená, že jejich aktivní slovní zásoba nepřesahuje deset slov. Pokud je řeč přítomná, má výrazně omezený komunikační charakter. Úroveň rozumových i motorických schopností bývá velmi nerovnoměrná. Úroveň motorických dovedností kolísá mezi motorickou obratností a dyspraxií jemné i hrubé motoriky spojenou s potížemi s koordinací pohybů.

Těžká mentální retardace (IQ 20–34) – 5 %

Projevy jsou podobné jako u lidí se středně těžkou MR, potíže jsou ale výraznější. Školní trivium tyto děti nezvládají, nicméně jsou schopny se naučit celou řadu dovedností. Dokážou zvládnout základní sebeobslužné dovednosti, potřebují však výraznější míru dopomoci. Pracovní dovednosti bývají elementární, při správném vedení je mohou uplatnit v chráněných dílnách či v každodenních životních aktivitách. V oblasti motoriky je přítomná výrazná neobratnost a dyskoordinace. Mentální věk se pohybuje v pásmu 18 měsíců až 3,5 roku.
S poruchou autistického spektra spojenou s těžkou MR se velmi často druží vývojová afázie (vrozené nerozvinutí a neporozumění řeči). Pokud je přítomná řeč, má pouze minimální komunikační funkci, časté bývají echolálie či slova bez komunikačního kontextu. Silně omezené jsou i neverbální (mimoslovní) komunikační schopnosti. Pohybové stereotypie se vyskytují frekventovaněji.

Hluboká mentální retardace (IQ < 20) – méně než 1 %

Schopnost lidí s hlubokou MR porozumět řeči včetně základních instrukcí a pokynů je značně omezená. Velmi často bývá narušena i hybnost, mnohdy se jedná o úplnou imobilitu (nepohyblivost). Rudimentární neverbální komunikace a určitá míra sociálního chování (úsměv, radost ze společnosti) jsou běžné. Lidé s hlubokou MR jsou hyperrealisté, vzhledem k nízkému mentálnímu věku nejsou schopni základního symbolického uvažování, nerozeznávají např. obrázky. Mentální věk je nižší než 18 měsíců.
V současné době jsou již známy metodické postupy, s jejichž pomocí je možné rozvíjet u části lidí s hlubokou MR řadu dovedností (komunikaci, pracovní chování, motorické dovednosti). Nevzdělavatelnost se stala slovem, které by mělo z našich slovníků vymizet.
U lidí s hlubokou MR bývá velmi obtížné diagnostikovat pervazivní vývojovou poruchu, protože hluboká MR je sama o sobě naprosto pervazivní. Při klasickém vývojovém profilu (téměř žádné projevy sociálního chování, žádná neverbální komunikace) a výrazném chování specifi ckém pro poruchy autistického spektra (typické stereotypní pohyby, sebezraňování, prudká afektivní reakce na změny) je při hluboké MR obvykle možné diagnostikovat atypický autismus či jinou pervazivní vývojovou poruchu.
MR se obvykle pojí s celou řadou jiných problémů. Zhruba 25 % dospělých s MR neumí smysluplně používat řeč, 10 % nedokáže porozumět mluvenému slovu. Zhruba polovina osob s MR není schopna základní sebeobsluhy, potřebují asistenci, 50 % trpí také výraznějším fyzickým handicapem a 50 % se nedokáže pohybovat samostatně po okolí.
U většiny lidí se vyskytuje MR v rámci nějaké metabolické, neuromuskulární, neurodegenerativní nebo chromozomální poruchy (tzv. syndromologická MR). Primární MR, tedy postižení, kdy jediným příznakem je snížení rozumových schopností, je relativně velmi vzácná, objevuje se ve frekvenci 1 : 700 a 1 : 1 100 novorozenců.
Na některé syndromy se váže určitý charakteristický vzorec chování. Předpokládáme, že existuje biologický mechanismus, který ovlivňuje chování. Je důležité si ale uvědomit, že kromě biologických vlivů ovlivňuje chování i řada jiných faktorů. Chování, které je pro syndrom charakteristické, nemusí být osudové a už vůbec to neznamená, že není možná jeho redukce.