Proměny české politické kultury po roce 1989

Proměny české politické kultury po roce 1989

Česká politická kultura prošla po roce 1989 mnoha významnými změnami a Česká republika na počátku 21. století je prakticky nesrovnatelná s Českou socialistickou republikou konce roku 1989. Navzdory tomuto faktu se domníváme, že základní parametry české politické kultury , které jsme popsali již v podkapitole o historickém vývoji, zůstávají nadále zachovány. Politickou kulturu považujeme za jeden z nejstabilnějších prvků každé společnosti, k jehož výrazným proměnám je zapotřebí relativně velmi dlouhého časového období a stabilního vývoje. Britsko-německý politolog Ralf Dahrendorf vyjádřil přesvědčení, že v postkomunistických společnostech střední Evropy dojde poměrně záhy k transformaci právního prostředí (hovořil o šesti měsících) i hospodářské transformaci a vytvoření (v případě České republiky spíše návratu) kapitalistického, tržního ekonomického prostředí (v období zhruba šesti let). U třetí dimenze transformace – v oblasti kulturní – byl ovšem Dahrendorf přesvědčen o tom, že bude trvat velmi dlouhou dobu, než dojde k proměně směrem k „západní“ politické kultuře; on sám tuto dobu odhadl na tři generace, resp. šedesát let (Dahrendorf, 1991).
Dahrendorfovo přesvědčení vychází z předpokladu, že na rozdíl od právní a hospodářské transformace a stabilizace lze jen stěží urychlit a zvnějšku ovlivnit proces proměny stereotypů a základních hodnotových orientací občanů. Základním problémem zůstává, zda ve vývoji České republiky, resp. české politické kultury, došlo k zásadní diskontinuitě, tj. zda vývoj v letech 1938–1989 znamená plné popření základních kategorií české politické kultury.
Pokud srovnáme podobu české politické kultury v roce 1938 s politickými kulturami srovnatelných národních a státních celků (např. sousední státy či další státy prostoru ležícího mezi Německem a Ruskem), vidíme, že česká politická kultura se jevila jako jedna z „nejkvalitnějších“ z hlediska politické demokracie a rozvoje občanské společnosti. Také ona nepochybně obsahovala některé prvky, které se z dnešního pohledu jeví jako problematické – vztah k ostatním národům v Československu, skrytý antisemitismus, který se projevil v období druhé republiky, poměrně výrazná podpora voličů levicovému stranickému extrému – Komunistické straně Československa, apod. Ovšem ve srovnání s ostatními státy a národy představovala česká politická kultura v meziválečném období respektovatelnou kvalitu. Byla charakterizována kombinací několika základních faktorů: nábožensko-morálně orientovaným humanismem prezidenta T. G. Masaryk a, republikánskými idejemi Antonína Švehly, tradicí občanské společnosti reprezentované velkým množstvím spolků, družstev apod., tradicí rakouského právního a byrokratického systému, relativně vyspělým hospodářstvím, umírněnou formou nacionalismu a absencí silné české fašistické skupiny apod.
Jednalo se o politickou kulturu, kterou by sociologie definovala jako moderní politickou kulturu industrializované a urbanizované národní společnosti s poměrně jasnou strukturou specializovaných politických institucí, mezi něž byla rozdělena moc. Hlavními představitelkami této moci se staly české politické strany, vystupující po většinu času ve formě „národního kartelu“, který byl garantem politické stability systému. První republika tedy nebyla systémem, kde by stát, reprezentovaný politickými stranami, stál v jasné opozici vůči občanské společnosti; obě tyto složky se vzájemně prolínaly.