Tíže minulosti

Tíže minulosti

Jak daleko máme zajít do minulosti, abychom našli původ citového zranění? Podívejme se, jak si tělo na celý svůj životní příběh vzpomíná.

Jak daleko máme zajít do minulosti, abychom našli původ citového zranění? Podívejme se, jak si tělo na celý svůj životní příběh vzpomíná. Pavel ke mně přišel proto, že ho už unavovalo nosit na vlastních bedrech utrpení druhých. Jeho život byl samé obavy. Utkvělá představa, že někoho z jeho blízkých postihne neštěstí, se stala břemenem, které bylo stále obtížnější nést. Padesátku měl dávno za sebou, zdraví už nebylo jako dřív a Pavel cítil, že tak dál už žít nemůže. Hodně toho přečetl. Mnohokrát se snažil sám sebe přesvědčovat, že je zbytečné užírat se obavami, ale marně. Sklon k úzkosti ho neopouštěl a byl mu stejně věrný jako vlastní stín. Co se stalo, že se u Pavla vyvinul tento osobnostní rys? Když mluvil o svém dětství, které považoval za šťastné, vyprávěl o události, jíž nepřičítal žádný zvláštní význam. Narodil se spolu s bratrem dvojčetem, který však zemřel měsíc po porodu. Může tato událost zanechat stopy a vysvětlovat Pavlův sklon dělat si starosti o ostatní? Může pocit viny, který lze tak snadno rozjitřit, pramenit z této ztráty z raného dětství?

Bylo-li tomu tak, tělo pečlivě v paměti uchovávalo zátěž s emocemi, které tehdy mohl zažít. Bylo třeba to ověřit. Navrhl jsem mu cvičení, které často využívám. Chtěl jsem, aby si představil, že sedí proti bratříčkovi sedícímu na stoličce, kterou jsem umístil před Pavla. Nemohl si ovšem vybavit jeho tvář, ale stačil úmysl.
Čím víc jsem k němu stoličku přibližoval, tím víc se mu svíral hrudník a dech byl stále kratší. Jeho tělo jasně dávalo najevo špatně strávenou emoci. Navrhl jsem mu, aby bratříčkovi něco řekl, první větu, která mu přijde na mysl. A tehdy zazněla tato slova: „Já za to nemůžu, že jsi umřel.“ Vytryskly slzy a dech se uvolnil. Poprvé v životě bratra oplakával, i když o jeho smrti už s několika lidmi mluvil.
Můžeme tento zármutek z raného dětství považovat za původ neustálého sklonu dělat si starosti a klást si všechno za vinu? Odpověď přinesly změny, které Pavel zjistil ve svém všedním životě. V následujících týdnech zaznamenal, že dýchá plnějším dechem – časově se to shodovalo se změnou postoje – a především že už nemá pocit viny za bratrovu smrt. Říkal, že si o ostatní dělá menší starosti. Dokázal žít v přítomnosti, aniž by si představoval hororové scénáře. Nemyslete si, že se Pavel změnil jen zmíněným uvolněním emocí a že tíha minulosti úplně zmizela. Žije-li někdo neustále v obavách, hned tak snadno s tím nepřestane, ale hluboká změna byla nastartována.
Pocit viny za smrt dvojčete nyní vplynul do vědomí a tím, jaké to bude působit změny v myšlení a v postojích, může postupně mizet. Když se Pavel cítil provinilý, že zabral všechno místo za bratra, bránil si tím zaujmout své pravé místo ve světě, jako by cítil, že to dělá na úkor druhých. Tato událost z raného dětství zcela zjevně poznamenala Pavlovu osobnost a vysvětluje jeho sklon cítit se odpovědný za štěstí druhých. Souvislost s touto ztrátou z dětství je potvrzena emočním uvolněním a změnami, které z něho plynou.
Když už pak Pavel nenesl břímě viny za bratrovu smrt, podařilo se mu ujasnit si a lépe prosadit své meze. Zajímavé je rovněž zjištění, jak toto první trauma, související s afektivní ztrátou, plodilo další typické postoje, jimiž se vyznačovala Pavlova osobnost.
Proč Pavel prožíval neustálý strach, že zemřou rodiče? Vyjadřoval se v tom strach, že se opět ocitne sám? Proč býval vždycky tak bázlivý, když šlo o nějaký konfl ikt s druhým, a neustále se obával ukončení vztahu?
Zdá se, že celý Pavlův život zabarvilo jedno ústřední téma: strach, že se ocitne sám a opuštěný. Je zvláštní, že se oženil se ženou, která se věnovala zcela své kariéře a nakonec po několikaletém manželství vztah ukončila. Jeho manželství se ve všech ohledech podobalo tomu, co zažil v dětství – stále čelil témuž afektivnímu opuštění. Absence otce se proměnila v absenci kariéristické manželky, pokaždé ho čekala samota.
Když náš životní příběh poznamená nějaká emocionální nesnáz, bude mít sklon se znovu opakovat. Zranění se tak či onak opakuje, dokud toto opakování nedovede k vyléčení. Bohužel vyléčení se mnohdy dlouho nedostavuje, protože síly, které nás svazují s minulostí, jsou tak velké, že si původ opakujících se scénářů většinou ani neuvědomujeme; a někdy ho lze hledat až v době před narozením.
Matka, již v těhotenství postihne choroba, nenabízí svému dítěti náležitou kvalitu přítomnosti. Její bolesti, její myšlenky i obavy zabarvují vývoj dítěte, které se má narodit. I když je dítě dosud v děložní „tmě“, vidí, ochutnává, cítí a zakouší celou emoční atmosféru, která ho obklopuje.
Nechtěné dítě cítí, že je nechtěné, dokonce i před narozením. Dítě jiného pohlaví, než o jaké rodiče stáli, to ví, dokonce i když se o tom nic neříká. Naše životní filozofie a naše životní postoje jsou předurčovány dlouho před dosažením školního věku.
Výzkumy stále jasněji ukazují neuvěřitelné možnosti lidského plodu i novorozence. Před necelými padesáti lety se kojenci považovali za pouhé zažívací ústrojí, které necítí bolest; chirurgické zákroky se u nich prováděly bez umrtvení. Dnes se badatelé k pozoruhodným schopnostem plodu a novorozence dokonce ani neodvažují vyslovit s konečnou platností.