Význam kritiky a diskuse

Význam kritiky a diskuse

Odborná kvalifikace vědce podle Poppera nespočívá v předpovídání budoucnosti, jak se vždy předpokládalo, ale v reflektování chyb, učení se z nich a v jejich napravování. Napravování chyb považuje Popper za nejdůležitější metodu každé technologie i každého učení. Popperovský intelektuál se bojí ticha svých oponentů, jak říká Bělohradský (1992). Bojí se, že nebude dostatečně kritizován a že chyby v jeho teoriích zůstanou neodhaleny. Podle falzifikačního pojetí je hlavním cílem teorií vzbudit kritiku, v tom spočívá jejich stěžejní přínos, nikoli primárně ve snaze představit koherentní a adekvátní vědění. Nejde o to, formulovat obtížně testovatelné teorie (například z důvodu jejich datové přetíženosti, nesrozumitelnosti), k nimž se nikdo nedokáže vyjádřit, ale o to, podnítit diskusi, která je nezbytnou součástí každého vědeckého bádání. Podle falzifikačního pojetí je v jistém smyslu cennější metoda vědeckého bádání než její závěry. Mohli bychom to vyjádřit také tak, že Popper dal ve své filozofii vědy přednost principu svobodné kritiky před principem adekvátních výsledků bádání, přednost svobodě před pravdou.
Věda potřebuje vědce, kteří formulují teorie vzbuzující kritiku a podněcující diskusi. Jakkoli mohou být jejich teorie naivní, excentrické, šokující, v každém případě jsou méně nebezpečné než teorie, jež se buď nedají ověřovat, nebo si z nějakého důvodu činí nárok na nekritizovatelnost. Neadekvátnost kritizovatelných teorií se snadno odhalí v průběhu diskuse a kritika sama může odhalit cenné závěry ohledně předpokladů či metod vztahujících se k jiným teoriím či postupům. Neadekvátnost nekritizovatelných či nekritizovaných teorií však odhalit nelze. Podle Poppera proto nesmí existovat žádná hodnota, nauka, teorie ani ideologie, jež by si směly činit legitimní nárok na imunitu vůči kritice. Intelektuální poctivost nás zavazuje kriticky zkoumat všechny teorie, hypotézy a hodnotové předpoklady dříve, než je začneme uplatňovat v praxi. Podle Poppera není nic tak svaté a úctyhodné, aby se o tom nedalo kritickým rozumem pochybovat. Vzhledem ke zkušenostem s imunizovanými státními ideologiemi (marxismus -leninismus, nacionální socialismus) kritický racionalismus právem zdůrazňuje, že je nutno bezohledně podrobit kritice každý dogmatismus. Jak glosuje Popper (1998) s poukazem na zmiňované ideologie (teorie), které nemilosrdně destruovaly společnosti po celém světě, je třeba mít odvahu vzdát se svých teorií dříve, než kvůli nim začnou umírat nevinní lidé.
Zopakujme si, že v odhalování chyb, nebo dokonce škodlivostí našich teorií podle falzifikacionismu spočívá hlavní úloha vědy. Jak bylo již také řečeno, pokud došlo k vyvrácení jisté teorie či hypotézy, ještě to neznamená, že tato hypotéza nemůže být užitečná. Běžně používáme mnoho teorií (vlastně všechny) s vědomím jejich nedokonalostí. Právě tak může existovat více teorií, které řeší jeden a tentýž problém (například jak vyrábět elektrickou energii, jak bojovat proti korupci, jak snižovat inflaci či nezaměstnanost), a každá má své přednosti a nedostatky. Pokud dvě různá vysvětlení nějakého jevu nejsou identická, ještě to neznamená, že jsou protikladná, že jedno tvrzení je správné a druhé špatné.
Pokud se vrátíme k Weberově tezi (viz kapitolu 1.1.4), jež definuje cíl sociálních věd nikoli jako návod k jednání (tedy poučení o tom, co máme dělat), ale jako popis případných následků našich činů (tedy poučení o tom, co, jak a s jakými pravděpodobnými následky dělat lze), můžeme tuto tezi rozvinout v duchu kritického racionalismu tak, že sociální vědy mohou spíše naznačit, co dělat nelze, nebo přesněji, co bychom dělat neměli, pokud se chceme vyvarovat jistých důsledků. Tento negativní rys našeho poznání je podstatnou charakteristikou sociálních věd, které nedokážou s naprostou jistotou definovat nebo nalézat trajektorie sociálních změn, nýbrž pouze ukazovat na možné alternativy sociálního vývoje a na případné rozpory mezi našimi přáními a našimi činy. Společenské jevy mají příliš mnoho proměnných, než aby je omezená mysl v omezeném čase dokázala pojmout a manipulovat s nimi. Sociální vědy nemohou přesně předpovědět výsledky nějaké konkrétní situace. Mohou spíše vyloučit určité konkrétní výsledky (Hayek, 1995; Merton, 2007; Popper, 1997, 1998).