Otázka identity

Otázka identity

Kdo jsi? To je ošidně prostá otázka. Můžeš odpovědět svým jménem nebo nějakou jeho verzí. Možná uvedeš zaměstnání nebo národnost. Může ti připadat příhodné upřesnit odpověď přídavnými jmény popisujícími tvé pohlaví, sexualitu, barvu pleti, jazyk nebo náboženství. Podoba tvé odpovědi bude zcela jistě záviset na kontextu. Ten bude zahrnovat tvůj vztah k tazateli a jeho předchozí úroveň znalostí, dále to, co víš o jeho pohnutkách, jež ho vedly k otázce, tvou schopnost přečíst situaci a tak dále. Avšak kdo jsi doopravdy? Někdo by mohl odpovědět poukazem na osobu z masa a kostí, která se mění a stárne, ale která si uchovává smysl a vědomí sebe samé činností paměti a udržováním vztahů. Jinou, stejně platnou odpovědí by mohlo být, že nic takového jako „opravdové já“ neexistuje, neboť má identita se průběžně utváří zkušeností života ve světě a interakcí s ním. Křesťan, žid nebo muslim by třeba rád tvrdil, že je jedinečnou bytostí, která existovala už před svým zrozením, učiněnou podle obrazu Božího a mající nesmrtelnou duši. Tyto myšlenky nejsou nutně v rozporu, pouze se stavějí k téže otázce z odlišných úhlů pohledu.
Ať už jsme kýmkoli, neexistujeme jako izolovaní jedinci, ale náležíme k hierarchii sociálních skupin. Můžeme být zároveň členy své domácnosti, rodiny, města či vesnice, farnosti, volebního obvodu. Mnoho lidí vlastní pas, který jim poskytuje nárok na státní občanství. Patříme k jazykovým, etnickým či kulturním skupinám, nebo se můžeme vyhraněně identifikovat s nějakým náboženským společenstvím, s třídou zaměstnanců, s lidmi téhož životního stylu. Každá skupina bude mít určitá pravidla členství. Některé skupiny mohou být poměrně otevřené a je možné se do nich snadno dostat, jiné se budou usilovně snažit uchovat si svou výlučnost. Ať už mluvíme o golfovém klubu, církvi, povolání, nebo etnické či jazykové skupině, vždy budou existovat hranice vymezující, kdo do ní patří a kdo nikoli. Zkoumáním takovýchto hranic se antropologové snaží pochopit pravidla, často nepsaná a explicitně nezformulovaná, jež určují vlastnosti konkrétního společenství. Když se britské hráčky kriketu zpočátku snažily stát se členy kriketového klubu Marylebone Cricket Club, rychle se vytáhlo ustanovení, podle něhož smějí být členy pouze muži. Ukázalo se, že po hlaví je hlavní dělicí čarou stanovující, kdo může patřit do této výlučné skupiny. Chcete-li, aby vás v Británii uznali jako člena volného sdružení příznivců hnutí New Age, pomůže vám, když budete nosit dredy a řídit opotřebovanou dodávku nebo vlastnit koně či přívěs. Abyste se mohl stát muslimem, musíte s vírou a před svědky prohlásit, že je jeden Bůh, Alláh, a že Muhammad je jeho Prorok. Identity jsou však jen málokdy jednoduché. Často jsou zpochybňovány a pravidla pro členství se mění. Jedním tématem, které se zhusta probírá ve Walesu, je welšskost a co ji vlastně zakládá. Stačí se narodit ve Walesu? Nebo musíte umět welšsky? Je Walesan žijící v Londýně „skutečně“ Walesan? Může se někdo, kdo se naučil welšsky, vůbec někdy stát Walesanem? Nejsou to otázky, na něž lze odvětit pravdivě, nebo naopak nepravdivě. Jsou to hranice identity, o něž se bojuje za pomoci jazyka a zeměpisných činitelů jakožto význačných mezníků.
Svou konkrétní identitu si plně neuvědomujeme, pokud se nedostaneme do nějaké konfrontace s jinou skupinou, která je odlišná. Kdyby byl každý člověk černoch, barva pleti by nehrála žádnou roli. Černá by byla jen barvou pleti a tím by to končilo. Ve společnosti, kde každý mluví týmž mateřským jazykem, nevyvstává otázka volby, jakým jazykem bude člověk mluvit. Identita je vymezena těmi druhými. Není to absolutně platná pravda, ale kategorie v rámci hodnotové soustavy. V mnoha jazycích existuje slovo s významem „jeden z nás“, „příbuzný“ nebo „krajan“ či „rodák“. Když se v devatenáctém století ptali misionáři a cestovatelé lidí, s nimiž se setkali, „kdo jsi“, dostalo se jim obvykle odpovědi jako „lidé“ nebo „lidé, mluvící jazykem x nebo y“ a v mnoha případech se takové vyjádření stalo označením „kmene“ v koloniá ních a postkoloniálních společnostech. Když se však titíž Evropané zeptali „a kdo jsou ti za kopcem?“, zněla odpověď často jako „ne-lidé“, „lidé, kteří jedí lidi“, „ti, kdo k nám nepatří, „ti, kdo nepatří do naší rodiny“. I takováto označení se zapsala do dějin a ustálila se v nich. Ve welštině o sobě lidé mluví jako o cymru, „příbuzný“. Anglosasové však o nich mluví jako o „Walesanech“ a mají tím na mysli „romanizované Kelty“ (tj. cizince).