Urbánní mýtus

Urbánní mýtus

Urbánní mýty nás mohou naučit mnohému, co se týká toho, jak se vyprávění může vsunout mezi mýtus a dějiny. Obvykle mají jasnou narativní strukturu – zápletku, postavy, čas a místo děje – s dostatečným počtem méně závažných vnějších detailů, aby se příběhu dodalo na autentičnosti. Mnoho urbánních mýtů obsahuje prvky, které mají vlastnost jungovského archetypu, například cizinec/anděl, který se objevuje, když nastávají potíže, a vede cestovatele nebezpečnými místy do bezpečí, načež zmizí. Ať už je způsob dopravy jakýkoli, základní podoba vyprávění, opakovaná v mnoha dobách, na mnoha místech a v mnoha kulturních kontextech, je vždy táž. Jiné tropy jsou kulturně specifičtější. Přesvědčení, že když si muž potřese rukou s cizincem, jeho penis zmizí, vyvolává v některých částech západní Afriky pravidelně paniku. Jiné urbánní legendy, jako příběh o člověku, který se po setkání s cizincem probudí a shledá, že nemá jednu ledvinu, mají dlouhé trvání a jsou dosti rozšířené.215 Urbánní mýtus či legenda je formou folkloru, který se často bere jako fakt. Příběhy se opakují verbálně v novinách a jiných sdělovacích prostředcích a ve stále větší míře v elektronické poště. Urbánní mýty nejsou založeny na bezprostřední zkušenosti, ale má se za to, že pocházejí z nějakého důvěryhodného zdroje. O popisovaných událostech se často říká, že se staly „příteli přítele“ (angl. friend of a friend – FOAF). Výraz „urbánní“ se používá k odlišení takových vyprávění od „tradičního folkloru“, třebaže to právě není příliš užitečná distinkce, neboť existuje značná kontinuita „tradičních“ a „moderních“ forem tohoto žánru, přičemž doklady o takových příbězích lze nalézt už u řeckého historika Herodota v pátém století př. Kr. Urbánní legendu zpopularizovala kniha Jana Harolda Brunvanda Th e Vanishing Hitchhiker: American Urban Legends & Th eir Meanings (Mizející stopař: americké urbánní legendy & jejich významy) z roku 1981.
Urbánní mýty hrají na strunu lidských obav nebo jsou jejich odrazem. Jsou často vyvolány strachem ze změny, nové techniky nebo ze setkání s cizinci. Ve skutečnosti mohou být opodstatněné. Stejně jako politikové a elita v republice Sierra Leone a zkušenost obchodu s otroky může být zprostředkována obrazem čaroděje, je i svět obchodu s transplantovanými orgány a mezinárodní obchod s částmi lidského těla a neschopnost se osobně orientovat ve stále techničtějším systému zdravotnictví zprostředkováván představou cizince-svůdce, který vyjímá ledvinu z těla nevinné oběti. Nancy Scheper-Hughesová (2002) ve své zprávě o nezákonném obchodu s lidskými orgány k transplantaci připomíná, že pověsti o tom, že v brazilském Recife se chudí unášejí za účelem prodeje orgánů, mají přesně ráz městské legendy. Scheper- Hughesová o nich zpočátku psala tímto způsobem jako o odrazu „normálního, běžně přijímaného každodenního násilí prováděného na tělech chudých a lidí na okraji. Násilí se praktikuje ve veřejných klinikách, nemocnicích a v policejních márnicích, kde se na potíže a utrpení chudáků pohlíží často s posměchem, nezájmem a všeobecnou neúctou“ (2002, s. 34).216 Pověsti o krádežích orgánů začínaly přicházet v různých obměnách z mnoha jiných oblastí Jižní a Střední Ameriky, poté z Afriky, Indie, Asie a Evropy. V Polsku a Rusku se říkalo, že orgány chudých dětí „se prodávají bohatým Arabům na transplantace“ (s. 35). V subsaharské Africe se objevily zvěsti o tom, že orgány kradou upíři sající krev. Říkalo se, že požárníci či zdravotníci za volantem červených dodávek objíždějí městem „ve snaze zmocnit se nic netušících lidí, omámit je drogami a pak je zabít, aby se z nich pak odčerpala krev nebo se jim vyňaly orgány nebo odebraly části těla – zejména pohlavní ogány a oči – pro využití v magickém lékařství (muti) nebo pro tradičnější lékařské účely“ (tamtéž).217 V italských verzích tohoto námětu unáší lidi černá sanitka. Tyto metaforické substituce, jak by řekl Lévi-Strauss, nemění základní dějovou linii a tak jako u jiných mýtů vzniká po sebrání všech možných variant obraz, který není jen psychologicky relevantní, ale – jak předvádí Scheper-Hughesová – ukazuje na všechny až příliš reálné praktiky.

[Příběhy o krádežích orgánů] se vyprávěly, pamatovaly a byly v oběhu, protože byly pravdivé na oné neurčité úrovni mezi reálnem, surreálnem a tajemnem. Vyjadřovaly intuitivní pocit, že něco není v pořádku, což předznamenávalo „stav pohotovosti“ druhořadých občanů světa žijících v negativní zóně existence, kde se život a tělo zakoušejí jako ustavičná krize přítomnosti (hlad, nemoc, zranění) na jedné straně a jako krize nepřítomnosti a mizení na straně druhé. (Scheper-Hughes, 2002, s. 36)

Tím, že věnovala pozornost načasování, geopolitickému rozložení a specifickým podrobnostem (mytickým variantám) příběhů, si Scheper-Hughesová povšimla, že se příběhy šíří v dobách velkých zvratů a krizí. Začaly se objevovat důkazy, publikované v uznávaných lékařských časopisech, o globálním, nezákonném obchodování s lidskými orgány a jinými částmi těla. Jak Scheper-Hughesová upozorňuje, „z nepodložených fám se podobně jako z metafor někdy skutečně stanou jakoby neochvějná ,etnografická fakta‘“ (s. 38).