Bulimie ustupuje

Bulimie ustupuje

Rozhovory s Kristin pokračovaly. Měla toho hodně na srdci. Postupně se její vyprávění začalo orientovat více na současnost a budoucnost. Horlivě se snažila pochopit souvislosti mezi vyprávěními ostatních členů rodiny a svým vlastním. Dávala dohromady různými způsoby svá zjištění a přicházela s různými vysvětleními. Vystupovala ponejvíce jako naslouchající a moderátor. Když jsem si vyslechla vyprávění všech ostatních, dovolila jsem si klást otázky týkající se jejích výkladů. Díky tomuto dialogu pochopila Kristin, jinak velmi nadaná vypravěčka, lépe stávající poměry. Už nevnímala jen svou chybu. Dokázala nahlédnout, že během svého mládí získala zkušenost, jaké je žít s dvěma lidmi, rodiči, kteří sami měli těžké zážitky do velké míry zakládající jejich reakce a jednání. Když spatřila skrze vyprávění rodičů obrysy jejich života, dokázala nahlédnout, jak sama nekriticky a bez odporu přejala mnohé z jejich představ a reakcí na traumatické události.
Kristin a Tone přišly společně na několik hodin, které byly často těžké, protože ony dvě potřebovaly na hodně věcí přijít společně. Cítily se přece jako jedna, jako zrcadlící se obličeje, a u obou se rozvinuly a zafixovaly vzorce nemoci. Obě byly skoupé na slovo a nechávaly si trápení pro sebe. Teď mluvily a to bylo osvobozující. Důležité bylo osvobodit Kristin od dvojznačné identity s matkou. Pro matku bylo zase důležité dovolit si pochopit vlastní život a obrátit ho v něco pro ni dobrého. Kristin byla mladá žena s mnoha možnostmi, která si musela sama řídit vlastní život a budovat identitu. Už se nemohla nechat řídit „skříňkou“ uvnitř sebe, plnou pocitu viny za matčino utrpení v dětství i během pozdějšího života. Přesto měla matku ráda a nebylo zradou na matce ani na otci, že obrací pozornost k vlastnímu vývoji. Pochopila, že nikdo jiný nevytvoří její budoucnost. Tou cestou se musí vydat sama.
Po několika rozhovorech se pro Kristin stala ústředním tématem psychologická individuace. Přestala s jídelními orgiemi a už nezvracela. Po půl roce začala znovu chodit do školy a všechno díky svému nadání dohonila. I po svém uzdravení měla trochu strach z přijímání a zvracení jídla, což mi však připadalo přirozené a zvladatelné. Měla toho hodně na promýšlení, hodně tajemství k luštění, na dlouho dopředu. Rozhovory jsme si domlouvaly ve stále delších rozestupech a po necelém roce jsme naši spolupráci ukončily.

Za pět let poté jsem seděla na letišti v jednom evropském velkoměstě. Všimla jsem si vysoké, hezké ženy kráčející rychle a cíle vědomě se složkou dokumentů pod paží. Byla to Kristin. Uviděla mě a pozdravila. Pracovala pro velkou firmu, která se specializovala na vztahy se zahraničím. Nechtěla jsem se ptát, jak to dokázala. Časy, kdy mi podávala zprávy o tom, jak se jí daří, skončily. V této situaci jsme byli dva lidé, co se dobře znali a rádi se vidí. Byla samostatná osoba s jasně ohraničeným soukromím kolem sebe. Objaly jsme se a popřály si hodně štěstí.