Lidská nesmrtelnost

Lidská nesmrtelnost

Součástí zmíněného termínu otroctví byl vždy fakt, že všichni jsme podrobeni smrti. Z toho též vyplývá i univerzální křesťanská víra v lidskou nesmrtelnost. I tady se křesťanské učení opírá v první řadě o osobní, lidskou zkušenost se vzkříšeným Kristem, a ne o nějaké filozofické konstrukty. Nejde o to, zda učedníci věděli, je-li možné, aby někdo vstal z mrtvých. Ani o to, jak do kázat, že lidská duše je nesmrtelná, nebo jestli člověk vůbec nějakou nesmrtelnou duši má. To všechno jsou svým způsobem irelevantní, sekundární otázky. Z jejich poselství je důležité jen toto: „Několikrát jsme se setkali s někým, o kom jsme bezpečně věděli, že ho popravili na kříži.“
I když základem křesťanské víry je tato generacemi předávaná zkušenost, přesto se nikdo, ani samotní učedníci, nevyvaroval technických otázek: Jak je to možné? Co to znamená pro nás? To nejsou nedůležité otázky. Jsou jen o ně co méně důležité, než je zážitek učedníků ze setkání s živým Kristem, který byl popraven. Je dobré mít na paměti, že všechny výtvory filozofů a teologů – definice duše a následné důkazy její nesmrtelnosti – jsou jen podpůrnými prostředky, které vycházejí z axiomů uznávaných v té či oné době.
Na začátku této knihy jsem naznačil, že křesťanství je psychologické náboženství. Stojí ne na logických konstruktech, ale na lidské zkušenosti a psychice. Logické konstrukty byly k němu vždy dodatečně dodávány, protože je jaksi potřebujeme k životu. Tyto logické konstrukty se mohou v průběhu historie měnit, aniž by se měnila sama podstata víry – ono nadšené svědectví: „Viděli jsme [vzkříšeného] Pána!“
Právě víra v lidskou nesmrtelnost prochází dnes největší krizí. To, co se po celá tisíciletí bralo jako samozřejmost, už samozřejmostí není. Například pře svědčení, že každý člověk má nesmrtelnou duši, která jej přežívá. Důkaz její existence se odvíjel z onoho nápadného kvalitativního rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Toto přesvědčení není ve své podstatě křesťanské, ale bylo vlastní celému světu víceméně až do 20. století. Můžeme je vystopovat již u Platona a bylo nerozlučně spjato s vírou v duchové bytosti, jako jsou strašidla, andělé, démoni, Bůh či jiní duchové. V poslední době se však rozplývá ze dvou důvodů. Zmizela tlustá a nepropustná zeď, která dělila člověka od zvířete. Snad ve všech oblastech můžeme vystopovat vývojovou řadu, která s dostatečnou úplností propojuje člověka s je ho zvířecími předky. Dalším důvodem je, že vědci přes veškeré snahy ne našli ani jeden přesvědčivý experimentální projev existence jakékoli duchové bytosti. Dokonce existují nadace, které slibují odměnu milion dolarů tomu, kdo přesvědčivě prokáže jakýkoli paranormální jev (The James Randi Educational Foundation; http://www. randi.org/).
Takto moderní věda prakticky podrazila dříve neotřesitelné pilíře, které nesly důkazy o nesmrtelnosti lidské duše. Křesťanství se s tím těžko vypořádává. Víra sice stojí na zkušenosti se vzkříšeným Kristem, ale přesto máme přirozenou touhu, aby tato zkušenost byla ještě podepřena nějakou úhlednou a sympatickou teorií. Když teorie chybí, křesťanství se sice neboří, ale na klidu mu to rozhodně nepřidá.
Čekáme na nějakého nového a obratného myslitele, který dokáže skloubit křesťanství a novověkou vědu, a to především v oblasti psychologie a evolučních teorií, kde jsou rozpaky nejcitlivější. Takových myslitelů zná křesťanská historie celou řadu. Nejznámější z nich je svatý Tomáš Akvinský, který skloubil křesťanství s Aristotelem. Toho tehdy považovali za heretického, pohanského filozofa, jehož mají v oblibě pouze neznabozi a muslimští Maurové. Po svatém Tomášovi Akvinském došlo k opačnému extrému. Aristoteles byl po několik století tak úzce spjat s křesťanstvím, až se z peripatetiků a metafyziky dělalo lidem špatně. To je prostě historický vývoj vědy a jejích paradigmat, která mají vyměřen svůj čas. Nemá cenu si nic nalhávat. Ani já neznám žádnou elegantní teorii, kterou bych považoval za uspokojivý důkaz existence lidské nesmrtelnosti. Mohu však ukázat, proč mě staré teorie neuspokojují a kde očekávám objevení nových teorií.
Vždy mi přišla jako nejlepší představa Aristotela, že duše je struktura těla (řečeno moderní terminologií). Nejde tedy o to, z jakých částic je člověk poskládán, ale do jaké struktury jsou tyto částice zasazeny. Jsou-li zasazeny dobře, dávají organismu život. Duší se pak nazve taková struktura částic, která z neživých částic dělá živý organismus. Jak říká Ježíš (Jan 6,63): „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.“ Až potud se jedná o obecně přijatelné teorie, proti kterým ani moderní biologie nic nenamítá, protože i ta ukazuje, že genetická informace je předávána pomocí struktury DNA – vhodně sestavenými aminokyselinami. Problém vyvstane až v okamžiku, kdy se někdo pokusí tvrdit, že takto definovaná duše se v případě zvířete beze zbytku rozpadá a zaniká po jeho smrti, ale v případě člověka zůstává po jeho smrti nějak zakonzervovaná. Taková konzervace lidské duše by jí propůjčila možnost obnovitelnosti, a lidem tedy i jistou naději na nesmrtelnost.
Všechny staré důkazy nesmrtelnosti duše vycházely z jednoho vzorce. Pokoušely se ukázat, že duše není hmotná, a tak dospět k závěru, že je jednoduchá. Pak použily premisu, že jednoduchá, nesložená věc se přece nemůže rozpadnout na části, ergo je nezničitelná a nesmrtelná. Prostě staří filozofové si dokázali pouze představit, že nezničitelná může být jen jednoduchá a ne složená věc. Otázka je, zda je to správný směr úvah.