Praktické příklady

Praktické příklady

Na základě případů z praxe se nyní zmíním o některých typických situacích s narcisticky zraněnými analyzandy. Ve všech příkladech z analýzy se ukazuje, že narcistický analyzand sám sebe málo předkládá. Grandiózně věci přechází nebo se depresivně halí do mlčení o tom, co se ho skutečně týká. Kvůli nedostatečné citové diferenciaci vlastních záležitostí a amnézii na dobu dětství je odkázán na empatického terapeuta. Jen vztažené pochopení jeho osoby jej postupně vpravuje do stavu, kdy je sám schopen se chápavě potkávat sám se sebou.
Jak jsem už uvedla, má narcisticky zraněný analyzand špatný přístup ke svým pocitům. Jestliže je však přesto předloží, většinou je posuzuje z pozice svých dřívějších vztahových osob. Mladý muž, který u mě v analýze byl už nějakou dobu, na mě tlačil svými otázkami. Způsobem, který mi byl nepříjemný, také pozoroval, co leží na psacím stole a komentoval to poznámkami. Cítila jsem se jako nucená určitým nátlakem k odpovědím, cítila jsem, že překračuje hranice. Protože mi podobné otázky u jiných analyzandů nebyly tak nepříjemné, začala jsem tomuto jevu věnovat více pozornosti a předložila jsem ho i v analýze jako téma. Rychle a aniž by nějaký čas přemýšlel, analyzand řekl, že to je asi jeho stín, jeho voyeurský stín. To však byla jen zkratka a žádný výklad. Účelem té rychlé odpovědi bylo naladit mě milostivě. Mohla jsem to přijmout, ale to by byl výklad stínu per se bez zahrnutí genetických kořenů. Proto jsme následovně rozšířili svoji pozornost, přičemž se ukázalo, že sebeobvinění se v jeho rodině velice cenilo. Chyby se musely okamžitě přiznávat, ještě než byl jasný jejich význam. Jak tedy ta záležitost vypadala ve skutečnosti? Vybavila jsem si své protipřenosové pocity a zeptala jsem se ho, jak se obvykle cítil vedle svého otce. Řekl, že otec býval velmi dotěrný, stále děti pozoroval, a dokonce i při sáňkování je sledoval dalekohledem, aby jim pak mohl vytknout jejich nezvedenost. Analyzand pak soudil, že jeho voyeurský stín by se dal označit za otce v něm. Ale ani v takovém výkladu ještě nejsou zohledněny pocity. V dalším vypořádání s tématem se pak ukázalo, že se svého otce obával. Objevovaly se pocity bezmoci a vzteku, cítil se stále pod tlakem k něčemu se přiznávat. Tyto pocity tedy běžely paralelně s mými protipřenosovými pocity. Kdybych je kriticky nevnímala, asi by bylo sotva možné se vcítit do analyzandova citového světa a spojit ty pocity s dítětem v něm. Pocity bezmoci a vzteku mu sice byly důvěrně známé jako aktuální vjemy vůči jakémukoli druhu instituce. Spojení s někdejším dítětem však bylo přerušeno a musela jsem mu do jisté míry půjčit vlastní pocity, aby ty své dokázal v sobě umístit. Svým voyeurským počínáním vůči mně mi objasnil kus své dětské zkušenosti. V obrácené reakci mi ukázal, jak se s ním zacházelo. Vnímáním těchto pocitů byl vykonán malý krok směrem ke zpracování otcovského komplexu.
Při takových zkratkovitých výkladech ze strany analyzanda je mimořádně důležité, aby mu analytik poskytl prostor pro sebezkušenost a nepřijímal bez dalšího náhledu zdánlivě správné výklady. Takové výklady bývají většinou pronášeny z pozice dřívějších vztahových osob. Jestliže je přijmeme, narcistická problematika sebeodcizení přetrvá a analyzand se zas jednou přizpůsobí.
Následující příklad ukazuje, jak velice je důležité poskytnout narcisticky zraněnému analyzandovi volný prostor pro reflexi. Jak zdůrazňoval Jung, je podstatné, aby terapeut „dal druhému příležitost předložit svůj materiál v plném rozsahu, aniž by ho omezoval ‚svými‘ předpoklady“267. Poskytnout analyzandovi dostatek volného prostoru není jednoduché proto, že nás svádí, abychom ho přecházeli. Tak mě jeden analyzand prosil, jestli by mohl zaplatit účet později. Probrali jsme tu záležitost, neboť jsem se nechtěla stát „zlou“ analytičkou, která nic nedovolí, jako kdysi jeho matka. Na druhé straně jsem nechtěla podporovat jeho, jak se mi zdálo, poněkud nedbalý postoj. Analyzand mi pak sdělil, že platí všechny své dodavatele později, což vzápětí interpretoval: „Ano, panský synek, ten rozmazlený ve mně to dělá, asi chci speciální obsluhu.“ To byl výklad, který podal. Na základě znalosti jeho biografie se vlastně nabízel. Byla jsem v pokušení ho přijmout, vždyť se zdálo, že mě také zařadil mezi dodavatele, což mě lehce iritovalo. Ale tak tomu vůbec nebylo. Odsunutím plateb si totiž vytvořil volný prostor. Když platil později, mohl déle disponovat penězi, mohl volit – on, nikoli ten, kdo předkládal účet. Peníze byly u něj silně spojeny s jeho matkou, která, ač byla velmi zámožná, svého syna držela mimořádně zkrátka – patrně proto, že svůj život neutvářel podle jejích představ. Jakmile však učinil krok ve směru jejích představ, zahrnula ho peněžitými dary. Na tomto pozadí peníze představovaly návnadu, která znamenala propadnutí mateřské mocenské sféře. Jeho pozdější placení bylo nevědomým kreativním výtvorem, který ho měl držet venku z mateřského vězení. Analýza tohoto fenoménu ukázala právě opak jeho horkou jehlou šité interpretace. Uvědomění mu umožnilo, aby od nynějška nalézal v zacházení s penězi lepší cesty než odklad placení.
V obou příkladech odpovídali analyzandi velmi rychle na základě postoje učedníka. Nedopřáli si prostor k sebezkoumání. Bezděčně odpovídali, jako by proti nim stály někdejší vztahové osoby.
V následujícím příkladu bude zřejmé, že u narcistického analyzanda je třeba počítat se dvěma rovinami: s rovinou vědomou, přizpůsobenou, a s hlouběji uloženou rovinou někdejšího dítěte. Vzpomínám si v této souvislosti na analyzandku, která v jedné hodině horlivě vyprávěla o hádce s kolegyní v práci. Samostatně analyzovala střetnutí v souvislosti se stínem, komplexy a projekcí. Nejprve jsem na tom s ní spolupracovala. Nemohla jsem však odhlédnout od vjemu, že analyzandka v této hodině nedostane to, co potřebuje. Všechno bylo tak jasné, bylo to, jako by se řešila početní úloha a podíly analyzandky na rozepři se odečetly. Na základě svého dojmu jsem se zeptala, jestli vlastně v této hodině dostane to, co chtěla. Zarazila se a uvedla, že vlastně nejspíše ne. Cítila se vzdálená, ale nevěděla proč. V příští hodině jsme se tohoto vlákna znovu chopily. Mezitím jí vyvstalo na mysl, co postrádala. Bylo by pro ni důležité vnímat emoce – svůj vztek, svou bezmoc, své pokoření. V podstatě chtěla ode mě vědět, jestli člověk vůbec takové pocity má, jestli k němu mohou patřit. Na závěr soudila, že je tedy opravdu dítě, když přichází s takovými záležitostmi do sezení. Z biografického hlediska u jejích pocitů a vjemů kvůli brzké smrti rodičů nikdo nebyl. Se svými pocity musela vždycky hned něco „udělat“, aniž je s někým mohla sdílet. Vedle jejího vědomého, dospělého postoje, se kterým konflikt správně analyzovala, zde bylo na hlubší rovině ještě dítě, které chtělo mít u svých pocitů druhého člověka. Proto bylo důležité tyto pocity sdílet, pozorovat a dovolit jim prostor. Tím, že jsme sestoupily na hlubší rovinu a slyšely její dítě, nedostala další podporu její po celý život trvající snaha být přizpůsobená a dospělá. Na dospělé rovině analyzandka fungovala dostatečně dobře. Jako kandidátka ve výcviku uměla situace analyzovat a uplatňovat na nich psychologické koncepty. Ve vylíčené situaci mě svedla k práci na moralizující, dospělé rovině. Na této rovině už pocity a emoce nevnímáme čistě fenomenologicky, ale jsme orientováni na zacházení s nimi.