5000
Kurz jako dárek Psychologické kurzy Ročník 2015 Ročník 2014 Co žije a roste na zahradě

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Hudba hladí dětskou duši

Hudba hladí dětskou duši

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 9.9.2009 | Vydání: 7/2009

Říká se, že ticho léčí. Možná je ticho taky nějakou podobou, formou hudby, kterou ve své práci používá muzikoterapeut Matěj Lipský. Povídali jsme si nejen o tom, proč člověk potřebuje v životě hudbu, ale i o hranicích mezi terapeutem a klientem a o tom, jak je vymezit a udržet.

Co znamená hudba v životě člověka?

To je docela těžká otázka… Já to vezmu oklikou a opřu se o jeden výzkum, který dělali v USA. Zabývali se v něm tím, jak je důležitá hudba pro neslyšícího člověka. Přišli na to, že pro lidi, kteří se identifikovali se společností slyšících lidí, byla hudba nesmírně důležitá. A pro lidi, kteří zůstávali uzavřeni ve své komunitě, neznamenala prakticky nic. Myslím, že hudba jako taková je pro nás důležitá, ale je nám taky nějak společensky dána, reflektuje společnost, kde se člověk nachází. Je to dáno i kulturně, hudba je tu odnepaměti a nějak se spolu se společností vyvíjí. Každá společnost má svůj folklor, kořeny, do kterých se rodíme. Myslím, že je nám vlastní nějaký prasymbol hudby, který v sobě máme a který se v nás při improvizaci může objevit. Každá kultura má navíc určité hudební motivy, které se v ní objevují, a proto je dobře, pokud terapeut v dané kultuře pracuje s její hudbou. Když přejmeme nějaký muzikoterapeutický model z Ameriky, měli bychom v něm pracovat s naší hudbou, naším folklorem, a ne s hudbou cizí, například s country, což je styl hudby oblíbený v Americe. Ale zpátky k otázce…Hodně lidí říká, že si život bez hudby nedovedou představit. A já mezi ně patřím.

A co hudba a malé dítě?

Je dobré, když rodiče dětem hodně zpívají, to jsou krásné intimní chvilky, které dítě nesmírně rozvíjí. Děti se pak písničky naučí a je to dobré pro jejich další kognitivní i řečový rozvoj. V muzikoterapii to děláme cíleně. Hudba dětskou duši pohladí.

A když zpívám falešně?

To vůbec nevadí. Důležitý je kontakt s dítětem. K tomu „falešně“ bych řekl, že kolem osmi devíti let hrají v dětském životě velkou roli vrstevníci a učitelé. A děti se začnou srovnávat. Pokud dítěti v tomto věku někdo řekne, že neumí zpívat, nemá rytmus, zpívá falešně, nebo dokonce že „někdo zpívá líp než ty“, tak se dítě stane „zakletým“. A lidé pak mohou být takto zakletí někdy i do konce života. Bojí se, že zpívají falešně, a opravdu začnou zpívat falešně, bojí se, že nemají rytmus, a opravdu ho ztratí… Každý máme svůj rytmus - srdeční, máme svou melodii - mluvíme… Doteď se vědci hádají, jestli bylo první zpívání, nebo mluvení. Zpěv je nám prostě bytostně daný, a malé děti jsou bezprostřední, zpívají krásně a nebojí se.

Až když se člověk začne bát, tak je napjatý, změní se mu svalový tonus a hlas se nese jinak.

Ano, je to tak. Spousta dospělých lidí, kteří se dostanou k muzikoterapeutovi, jsou „zakletí“. A muzikoterapie jim může pomoci tuto bariéru prolomit. Často jsou „zakletí“ i moji studenti. Vždycky vidím, jak jsou vyděšení, když jim řeknu onu větu: „Budeme zpívat?!?“ Cesta ke zpěvu však musí být opatrná, nejde jen o „zakletí“, ale hlas je velmi intimní. Začínáme tedy pracovat nejdříve se základy zvuku a postupně pokračujeme až k tomu, že si nakonec všichni zazpívají, zaimprovizují, a najednou jim to jde… Jsou unešení z toho, že nejsou „falešní“.

Když se řekne hudba, většina z nás si vybaví noty. Ovšem muzikoterapeutické „sezení“ asi není klasickou hodinou hudební výchovy. Co se v takové lekci děje? Jakou má strukturu?

Nejdřív bych měl vysvětlit, co to muzikoterapie je, od toho se všechno odvíjí. Existuje taková defi -nice, o kterou se opírám. Říká se v ní, že o muzikoterapii hovoříme tehdy, pokud se zvuk a hudba cíleně používají k terapeutickým účelům.

Co to znamená?

Znamená to to, že hudbu a zvuk v terapii používáme proto, abychom došli k nějakému terapeutickému cíli. Proto je to muzikoterapie. Když matka zpívá malému dítěti, dělá to přirozeně, intuitivně, většinou přikládá dítě k levé straně, aby cítilo její srdeční tep, houpe ho, a dítěti to dělá dobře. A to samé se děje, když to dělá terapeut, ale někdy to je pro dítě méně zásadní, protože matka je pro něj důležitější než terapeut. Ale matka nedělá muzikoterapii, chová se intuitivně, kdežto muzikoterapeut by měl vědět, nebo aspoň tušit, co dělá a kam se chce dostat. Když dva dělají totéž, není to totéž. Hezky to řekl Jaroslav Skála. Prohlásil, že můžeme dělat naprosto cokoli, ale musíme vědět, jak a k čemu směřujeme. Další podstatou muzikoterapie je vztah, který během sezení vzniká mezi dítětem a terapeutem. Na supervizích jsme často řešili, jestli je muzikoterapie i to, když mi dítě na začátku skáče po posteli a já skáču s ním, nebo si malujeme, běháme a o hudební nástroj rozhodně nezavadíme. Došli jsme k tomu, že ano, protože díky tomuto „řádění“ se vytváří bezpečné prostředí, dítě nás začíná poznávat, my mu pomalinku začínáme dávat hranice, poznáváme se navzájem, naše osobnosti se setkají a spolu pak dojdeme k tomu, že už je muzikoterapie možná. Kdybychom rigidně trvali na tom, že nám dítě bude hrát na klavír, šlo by o výuku klavírní hry, a ne o terapii. Terapie bývá dobrovolná, dril patří jen do behaviorálních terapeutických přístupů (a to ještě ne do všech), které jsou jasně indikované. Při nedirektivní muzikoterapii velmi záleží na tom, jak terapeut dokáže motivovat dítě k tomu, aby s ním pracovalo.

S jak starými dětmi pracujete?

Pracuji s dětmi od tří měsíců prakticky až do adolescence. Vzpomínám si, jak jsem po škole nastoupil do Dětského centra při Thomayerově nemocnici; do té doby jsem pracoval s dospělými. A najednou mi tam dali tříměsíční miminko, chlapečka, a dělej s ním muzikoterapii. Když to zjednoduším, neměl jsem tušení, co s ním. Vzal jsem tedy rolničku, zazvonil s ní na jedné straně, na druhé straně, chlapeček se otočil k jedné straně a k druhé straně a bylo to pro mě v pořádku. A pak mi dali jiné děťátko, a já jsem mu taky takhle zazvonil, a ono nic, neotočilo se. Řekl jsem, že neslyší, tak ho poslali na vyšetření a zjistili, že nevidí. Najednou jsem si uvědomil, že dítě nejdříve sleduje zrakové podněty, až později se otáčí za zvukem. Tak jsem se znovu vrátil k vývojové psychologii, pořádně jsem si ji zopakoval, abych měl z čeho vycházet. U těch malinkých dětí hodně pracujeme se zpěvem. O tom, jak s mrňousky pracovat, není moc literatury. Na konzultaci v Londýně nám říkali: „Just make a music.“ Prostě děláme hudbu, zpíváme dítěti klidně i na tělíčko, pobrukujeme mu, nosíme ho, takové věci, které se s dětmi dělají běžně. Můžeme také dělat uvolňující rytmické masáže, pracujeme se systémem bazální a orofaciální stimulace.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 7/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

  • hudba hladi detskou dusi 22.2.2010, 18:32 Zobrazit

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!