Uvažujeme o příčinách

Uvažujeme o příčinách

Jestliže se v běžném rozhovoru vyskytne témat malého domácího tyrana, slýcháme většinou rezolutní, spontánní odpověď: „To je následek bezautoritativní vlny.“ Chyba lávky! Ano, z této vlny máme sice spoustu těžko vychovatelných dětí a mladistvých s malým respektem před rodiči a všeobecně platnými pravidly (jsou to jedinci málo zvládnutelní, které není možné příliš zatěžovat, kteří trpí ztrátou smyslu života, mají sklon k rezignaci a eventuálně k rozbíjení pro ně nesmyslného světa i vlastní osoby). Avšak oni okolní svět ovládat nemusí. Často hledají oporu právě u silnějšího, ať je to vůdce sekty nebo tlupy, jednotlivec nebo skupina. Nutno dodat, že bezautoritativní tendence jsou původci dezorientace, z níž vyplývá strach rodičů omezovat vůli malého dítěte i to, že raději trpí jeho vybočení z mezí. To samo však nemůže být příčina.

Víme, že odjakživa existovali ve světě panovační lidé. V bibli je možno najít Heroda, někoho napadne vlastní pánovitá tchýně, jiného zase šéf v práci. Možná, že je už jako děti rodiče obletovali a svěřili jim pravomoc nad ostatními sourozenci. Dřív je označovali jako pyšné. Ale důvody, proč se těchto případů vyskytuje dnes tolik a proč je nacházíme právě v rodinách, které nechtěly vychovat žádného tyrana, nelze pochopit. Aby se tato nepříjemnost vysvětlila, mluví se často o dědičnosti, neboť „nejmladší dědečkův bratr byl také tak panovačný a stal se obávaným tyranem“. Důvody panovačnosti dítěte se také hledají v oblasti astrologie. „Není divu, že náš Alexandr tolik zlobí,“ řekla mi jeho matka. „Já jsem Střelec, který je ochráncem svobody, můj muž se narodil ve znamení Vah a Alexandr je Škorpión. V pravém slova smyslu škorpión. A jeho učitelka je také Škorpión. Potom je naprosto jasné, že se ti dva nemohli snést!“

Už z těchto několika příkladů je vidět zřejmé nebezpečí výkladů, které hledají pro celý souhrn jevů jen jednu jedinou příčinu. Není divu, že rodiče ze zoufalství a z nevědomosti mají sklon k zjednodušování. Hledají pomoc u odborníků. Ti však mají sklon k podobně chybnému myšlení. Z prostého strachu před nevědeckostí, jež by mohla vzejít z nepřesného souhrnu dat, nechápou problém v plné šíři, ale raději jej rozkouskují na jednotlivé díly, které se dají změřit a spočítat. Tímto mechanickým, analytickým myšlením se jeden nebo druhý díl celku přecení a jediné příčině se přikládá nebezpečně velký význam. Tak se vědci přiklánějí k tomu, že zkoumají buď neklid, poruchy soustředění nebo vliv sdělovacích prostředků. Ovšem diagnózy a pomoc, které vzniknou pod tímto úzkým zorným úhlem, jsou omezené a často nepostihují pravý problém. Tak byla u Alexandra místo panovačnosti diagnostikována školní fobie zaviněná učitelkou. U Michaela se odborníci přiklonili k duševnímu poškození s poruchou vestibulární taktilně-kinestetické funkce (pociťování doteku a pohybu) a doporučili senzomotorický trénink.

Chtěla bych se nyní zmínit o některých z těchto interpretačních pokusů, aniž bych je zpochybnila, neboť každý má své oprávnění, pokud přispívá k porozumění celé problematice.

Domněnka biochemicky podmíněného organického poškození mozku může vést k předepsání psychofarmak. Podle statistiky IMS (Institut pro lékařskou statistiku ve Frankfurtu) se v SRN ročně předepisuje dětem pod dvanáct let 400 000 hypnotik a sedativ, mezi nimiž jsou i návykové prostředky na spaní. Mimoto bylo této skupině předepsáno 100 000 antidepresiv a hrozivých 65 000 trankvilizérů (zklidňujících léků) a 225 000 neuroleptik (prostředky, které působí útlumově na centrální nervový systém). Dětský lékař dr.Walther referuje na informačním setkání ve Frankfurtu k tématu „Psychofarmaka ve výchově“. Psychofarmaka se dětem předepisují často při poruchách soustředění a paměti, při poruchách spánku a při neklidu a hyperaktivitě. Jenom v nepatrném počtu případů je tato léčba oprávněná, např. u dětských psychóz nebo při epileptických záchvatech.

Podobné interpretace najdeme u přírodních léčitelů a v homeopatické medicíně, která hlavní příčinu neklidu a vysoké dráždivosti dětí vidí ve špatném životním prostředí. Rodiče již vytvořili mnoho iniciativních skupin s ekologickým programem. Avšak pouhý přechod na stravu neobsahující olovo a fosfáty pouští ze zřetele mnohý vážný výchovný problém, dokonce jej smete ze stolu.

  • · Zastánci teorií organických mozkových dysfunkcí a drobných poškození mozku vycházejí z toho, že poruchy chování a nespokojenost dětí pramení z napětí mezi vysokou inteligencí a porušenou možností realizace. Z toho důvodu se domnívají, že se dětem dá pomoci neurofyziologickou reorganizací ve formě funkčního tréninku na neurofyziologickém základě, který provádějí pracovní terapeuti a rehabilitační pracovníci. Další pomocí jsou tréninky pozornosti na základě terapie chování se systémy odměn.
  • Široké vrstvy obyvatelstva vidí příčinu v uvádění dnešních výstřelků chování v televizi. Toto mínění se rozšířilo proto, že máme televizi v pravém slova smyslu „na očích“ a stala se denní náplní našeho života a předmětem boje o moc. Matka jednoho panovačného dítěte, studijní poradkyně, řekla: „Ten, kdo má televizní ovladač, má u nás moc a určuje, co máme všichni sledovat.“ Jeden otec k tomu řekl: „Jestliže svému synovi při volbě televizního programu neustoupím, zuří tak, že stejně z koukání na televizi nic nemám. Ustoupím mu tedy hned a mám klid.“

Televize narušuje rodinné vztahy, potlačuje vliv kultury a ovlivňuje postoj k hodnotám. Známý autor Neil Postman říká ve své knize Bavíme se až k smrti: „Televize mění naši kulturu v obrovskou arénu, v níž se prakticky každé téma nabízí k zábavě.“

Protože se televize stala nejoblíbenější zábavou ve volném čase a svou atraktivní nabídkou napomáhá k napodobování, nakazí diváka povrchností, lehkovážností, úspěšným myšlením, fascinuje silou a agresivitou. Čím častěji a brutálněji je agresivita předváděna, tím spíš dojde k otupení a nákaze zlem. Tak se mnohé dítě orientuje podle vzoru supermanů a je fascinováno mocí brutálního násilí, aniž by přitom mělo možnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Mnozí rodiče proto sledování televize omezili nebo zcela zakázali. Problém panovačného dítěte tím však nezmírnili.

  • Jiná domněnka hledá příčiny jinde než u dítěte. Každý člověk je ovlivněn svým okolím, zejména bezmocné, manipulovatelné malé dítě. Je vydáno napospas projekcím svých rodičů s jejich neurotickými potřebami něco nahradit, stává se jakoby obětí vlastních rodičů. Každý jednotlivec má svůj vlastní životní scénář a brání druhému, také dítěti, v jeho osobním rozvoji. Jestliže se zdá, že tyto jmenované podezřelé momenty jsou jedinou příčinou, je doporučena rodičům rodinná terapie a dítěti terapie hrou.
  • Kritici konzumní spolčenosti vidí destruktivní poruchy jako následek změkčilosti, zhýčkanosti a pohodlnosti. Člověk postrádá přirozený prostor, v němž může svoje reálné síly změřit a dosáhnout pocitu reálného sebehodnocení. Místo vlastních aktivit se dítěti předloží hotová hračka, hotová potrava a hotová hudba – všechno perfektně technicky zhotovené z továrny, předmět je lehce nahraditelný. Mnoho dětí neví, odkud pochází mléko, vajíčka, zeleninové a ovocné konzervy. Vidí supermarket jako pramen toho všeho a domnívají se, že tyto věci lze použít jako žvýkačku: koupit, rozžvýkat, vyplivnout.
  • Za důležitou příčinu zbržděných a správným směrem nevybitých agresí se považuje nedostatek herních možností a hřišť.

 

Pokračování najdete v knize Malý tyran