Co je to sociologie?

Co je to sociologie?

Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: ti nahoře, ti uprostřed a ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnily v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce i po obrovských převratech a po zdánlivě neodvolatelných změnách se vždy znovu prosadil stejný model, tak jako se gyroskop vždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil daleko na jednu nebo na druhou stranu.
(George Orwell: 1984)

Tyto věty předčítal v románu George Orwella 1984 Winston Smith své milence Julii. Pocházejí z knihy Teorie a praxe oligarchického kolektivismu, kterou údajně napsal Emanuel Goldstein. Winston a Julie (více však zřejmě Winston) očekávají, že v Goldsteinově knize najdou klíč k tomu, proč jejich totalitní a chudá společnost vypadá tak, jak vypadá, a co by se s tím dalo dělat. V podstatě můžeme říci, že se dali do studia sociologie. Zřejmě to nebylo studium příliš zábavné, protože Julie stačila ještě během čtení usnout. Co se dělo dál, je poměrně tragické (oba milence a začínající sociology sebrala mocná ideopolicie), to však se sociálními vědami souvisí jen nepřímo.

Julie je člověk zaměřený spíše na praxi a prožitek -- rozhodně více než analytický Winston. Ostatně se zdá, že všechno podstatné bylo obsaženo už v prvních větách knihy a zbytek zná člověk ze své vlastní životní praxe. Pro běžnou orientaci skutečně ani my nepotřebujeme o mnoho víc. Jakmile však dojde k nejhoršímu, např. když se společnost začne hroutit nebo musíme složit zkoušku ze sociologie, nezbývá nám nic jiného než se pokoušet proniknout pod povrch každodenního dění.

Dobrou příležitost klást si otázky týkající se rozdílů mezi deklarovaným a skutečným stavem společnosti např. mívá student, hned když se hlásí na vysokou školu. Až do maturity mu vtloukali do hlavy, že jeho úspěch závisí na snaze a výkonu. Náš uchazeč by však v rozhovoru se svými budoucími spolužáky zjistil, že většina z nich pochází především z rodin středoškoláků a vysokoškoláků. Pokud by ho to zajímalo přesněji, našel by v oficiálních materiálech ministerstva školství, že potomek rodičů se základním vzděláním má v České republice (statisticky) devětkrát menší šanci dostat se na vysokou školu než potomek z rodiny vysokoškoláků (podle Možného, 2002:82). Náhle vidí, že předpoklady k vysokoškolskému studiu jako by byly něčím vrozeným. Je to možné? Nebo to nějak souvisí s uspořádáním české společnosti? V zemích Evropské unie totiž studuje také více dětí z rodin vysokoškoláků než rodičů se základním vzděláním, ale příslušný poměr je jen jedna ku třem.

Dokonce i v dobách, kdy jsme u nás měli "diktaturu proletariátu", přes někdy tvrdá opatření ve prospěch dětí s "dělnickým původem" to vždy nakonec dopadlo tak, že víc studentů pocházelo z rodin "inteligence". Kdo si vážně položí otázku, jak je to možné, je na dobré cestě stát se sociologem.

Společnost je prostě více nebo méně odlišná od toho, co o sobě prohlašuje. Na otázku, zda skutečnost musí vypadat až tak pochmurně, jak to líčí Orwell v 1984, dává sociologie poněkud protikladné odpovědi. Italský sociolog Vilfredo Pareto (1848--1923) nás poučí, že v každé instituci to nakonec dopadne tak, že někdo bude "nahoře". Marxisticky ladění sociologové nebudou představou lidí usídlených pohodlně a mnohdy bez zásluh "nahoře" nikdy nadšeni. Postmoderní myslitelé řeknou, že společnost nemá připomínat pyramidu, ale síť, kde nahoře a dole nerozhoduje. Americký konzervativec Michael Novak (nar. 1939) nám zase sdělí, že ti dole mívají z těch nahoře mnohdy prospěch. Liberálovi nebude rozčlenění společnosti na nahoře a dole tolik vadit, protože "opilec v příkopě je přesně tam, kde má být".

A pak jsou tu ještě taková mysteria, jako že příslušník nejnižší kasty se stane indickým prezidentem. Najednou vidíme, že s pouhým konstatováním, že vždycky byli mocní a bezmocní, bohatí a chudí, prostě nevystačíme.

1.1  Co a k čemu je sociologie

Sám název sociologie je podivný. Vznikl spojením latinského societas -- společnost a řeckého logos -- slovo. Sociologie by tedy měla být vědou o společnosti.

Je však nějaká sociální nebo humanitní věda, která by neměla něco společného s lidskou společností? Podíváme-li se na obory jako historie, psychologie, politologie, ekonomie, masová komunikace nebo i dějiny umění, je patrné, že všechny se nějakým způsobem společností zabývají. Sociologie je však přece jen něčím specifická. Vysvětluje totiž jevy, které ve společnosti vidíme, ze sociálních příčin. Jako poněkud ponurý příklad nám může sloužit třeba tradiční sociologické téma sebevraždy. Psal o něm klasik světové sociologie Durkheim i náš Masaryk. Je totiž rozdíl, zda někdo spáchá sebevraždu, protože ho potkala mimořádná osobní událost, která se dotýká jeho osobní biografie (opustí ho životní partner nebo jeho životní dílo ztroskotá na intrikách nepřítele), anebo zda skočí z mostu, protože pociťuje prázdnotu danou moderním stylem života. To první je více záležitost psychologie, to druhé spíše sociologie.

Tušíme, že od sebe nemůžeme tyto jednotlivé přístupy přísně oddělit. Ač se někdy i sociologie zabývá chováním jedince a psychologie chováním kolektivním, bude zájmem sociologie především to, co se děje ve skupině, komunitě, obci a celé společnosti.



V klasickém sociologickém výzkumu v rakouské obci postižené nezaměstnaností (nazývaném Marienthal) výzkumníci (Paul F. Lazarsfeld, Hans Zeisel, Marie Jahodová) rodiny postižené nezaměstnaností rozdělují na tyto kategorie (Jahoda, 1974):
  1. nezlomené, kde se lidé stále pokoušejí najít práci;
  2. rezignované, ve kterých lidé ztratili víru v budoucnost, ale subjektivně prožívají situaci pokojně;
  3. zoufalé, které jsou na tom stejně jako předchozí, ale propadají pocitu marnosti;
  4. apatické, kde dochází k rozkladu rodiny, projevuje se alkoholismus, zanedbává se péče o děti apod.

V uvedeném příkladu nejde o jednotlivého nezaměstnaného, ale o dění v komunitě nezaměstnaných. Psychologii bude více zajímat to, co je v chování nezaměstnaného individuální. Ekonomie bude analyzovat hospodářské příčiny a důsledky nezaměstnanosti a politologie prozkoumá mimo jiné to, jak vzniklá situace ovlivní politické procesy (třeba výsledky voleb). Sociologie si je hodně blízká také se sociální neboli kulturní antropologií; hodně zjednodušeně můžeme říci, že zatímco sociologie vyrůstá ze snahy porozumět vlastní ("moderní") společnosti, počátky kulturní antropologie jsou spojeny se zkoumáním toho, jak žijí "jiní" lidé ("přírodní" národy).

Jednotlivé vědní obory se liší také metodologickým přístupem, s nímž k danému jevu přistupují. Ekonomové rádi konstruují kvantitativní modely -- třeba tvrdí, že pokles nezaměstnanosti o 1 % by zvýšil národní důchod o 3 %. Psychologové dělají laboratorní pokusy, nebo pracují klinicky -- v našem případě se snaží terapeuticky pracovat s jedinci, kteří kvůli dlouhodobé nezaměstnanosti mají duševní obtíže. Pro sociology je typické, že s oblibou sbírají empirická data o velkých souborech jedinců. Sociologie je vědou empirickou -- vychází z nezaujatého, objektivního pozorování dostatečně velkých vzorků reality, na rozdíl např. od filozofie nebo diskusí nad pivem, které se rovněž často zabývají společností a jejím uspořádáním. Samozřejmě sociologové u těchto dat obvykle nezůstávají, ale na jejich základě vyslovují soudy, kterým můžeme skromně říkat "pravidelnosti", trochu ambiciózněji "společenské zákonitosti".

Vědní obor charakterizuje kromě předmětu a metody výzkumu také institucionální základna. Sociologie může být vědou i proto, že jsou nějací sociologové a studenti sociologie, katedry a ústavy sociologie, kongresy, časopisy, učebnice, slovníky a vše, co patří k provozu a fungování řádné vědy. O tomto aspektu si povíme něco málo v závěrečné kapitole.

Sociologismus a další redukcionismy

Přínos různých sociálních věd je právě v jejich rozdílných hlediscích, z nichž zkoumají člověka a společnost. Avšak zároveň může každý obor být v pokušení absolutizovat svůj vlastní pohled. Kdyby např. psychologové tvrdili, že za kriminalitu mohou výlučně individuální faktory jedincovy biografie, a vynechali by vše, co se týká sociálního postavení jeho rodiny, vzdělání, rasy a náboženství, dopustili by se psychologismu. Biologové mohou vysvětlit mnohé z lidského chování poukazem na analogie chování zvířecího a lidského, ale nemohou dát vyčerpávající odpověď na úplně všechny otázky, které se týkají umění, náboženství, ekonomiky nebo politiky. Podobně kdyby se sociologie pokoušela všechny jevy vysvětlovat jenom ze sociálních příčin, hovořili bychom o sociologismu. (Sociologismus je domněnka, že společnost je vůči jedinci prvotní a že sociologie vybudovaná podle principů přírodních věd bude schopná dosáhnout stejné přesnosti jako tyto vědy.)

Volba hlediska, z kterého budeme jevy posuzovat, není samozřejmě vždy jednoduchá. Proto jsme zvolili úmyslně na samém počátku příklady vzdělávací dráhy a sebevraždy, kde se prolíná velmi mnoho vlivů. Který z nich je v daném případě převládající, musíme rozhodnout vedeni zkušeností a určitou dávkou imaginace.

Co se myslí sociologickou imaginací? Takto se označuje určitý "talent", jenž nám umožňuje vidět souvislost mezi naší osobní zkušeností a širším sociálním a historickým kontextem. Nepropadáme tedy vidění světa, které je dáno naší omezenou zkušeností nebo předsudky (všichni cikáni kradou, všichni Němci jsou hluční, náboženství je výmyslem mocných vytvořeným, aby bylo snazší přimět lid k práci), ale máme nad společenským děním nadhled a nenecháme se oklamat tím, jak věci na první pohled vypadají.

Kritická funkce sociologie

Sociologie byla v mnoha totalitních režimech zakázána nebo přinejmenším prožívala období, kdy upadala v nemilost. Je tomu tak nejspíše pro její schopnost zpochybňovat věci považované často za "dané" a "samozřejmé". Také tu hrálo roli i to, že komunismus je do značné míry sociologickou teorií, a proto nesnášel konkurenci. (O fašismu to částečně platí taky.)

Otcové sociologie -- alespoň ve své většině -- nezamýšleli vytvořit nástroj, který by sloužil rozvracení nějakých režimů. Snaha zjistit, jak se věci mají a co je pod povrchem jevů, však vede k tomu, že se sociolog snadno dostane díky svým zjištěním do rozporu s tím, co o fungování světa prohlašují ti, kdo jej řídí.


Tak např. ve svém prvním televizním projevu k občanům ve funkci prezidenta Václav Klaus 9. března 2003 řekl:

Názory lidí se liší a lišit budou. Třeba už proto, že se některým z nás z různých důvodů v životě daří, že mají plný osobní život, že mají zajímavé zaměstnání či povolání, které jim přináší odpovídající uspokojení, odměnu i společenskou prestiž. Ti budou většinou tvrdit, že žijeme v nejlepším z možných světů. Jiní byli pasivnější či pohodlnější, obávali se riskovat, chtěli si možná spíše počkat, nebo prostě neměli docela obyčejný kousek toho svého tolik potřebného životního štěstí.

Sociolog má důvod zbystřit. Není tu ani slovo o tom, že by snad jedinec mohl neuspět i z jiných důvodů než pouze nedostatkem přičinění či nedostatkem "kousku štěstí". A co když je celá společnost uspořádána tak, že ti dole tam dole prostě zůstat musí, protože nemají šanci proniknout mezi vyšší vrstvy? Co když jim v tom brání třeba odpor "starých struktur" nebo semknutých struktur nových?



Kritická složka sociologie znamená nejen to, že badatelé pochybují o pravdivosti oficiální verze společnosti, ale také to, že mají ambici společnost změnit. Nepovažují tedy svůj obor jen za "čistou" vědu, ale také za nástroj k dosažení cíle.

Cíle ovšem mohou být různé. J. Habermas (o něm více v kapitole 2.1) připomíná, že sociologie je od počátku rozštěpena, neboť vznikla zároveň z ducha revolucí 18. století i z ducha politické restaurace a obě strany -- revolucionáři i konzervativci -- si na ni dělaly nárok. "A dvojí intence, buď kritický rozklad autority, nebo její konzervace stůj co stůj, určovala směr bojů v druhé polovině 19. století, ba takřka do našich dnů." (In Adorno, Habermas, Friedenburg, 1967:80)

Rozpor mezi sociologií služebnou a sociologií kritickou bude tuto disciplínu provázet zřejmě navždy, stejně jako kteroukoli jinou společenskou vědu. Neplatí ovšem zcela na sto procent, že konzervativní rovná se služebné a revoluční je totéž jako kritické. Jsou samozřejmě i autoři, kteří provádějí ostrou kritiku společnosti z konzervativních pozic.

Pokus o definici sociologie

Můžeme-li naše dosavadní postřehy shrnout, je sociologie samostatná vědecká disciplína, jež se pokouší pomocí analytických metod a empirických technik zkoumat struktury, funkce a souvislosti vývoje společnosti a navrhovat o nich teorie. Sociologie tedy není disciplínou ani jen teoretickou, ani jen empirickou.

Pokračování kapitoly najdete v knize Úvod do sociologie