Ženy

Ženy

Tradiční muslimské myšlení je vůči ženám velmi nelaskavé a tyranské. Náboženští učenci sice neustále vypočítávají jednotlivá práva islámských žen, ale celá staletí je systematicky podrývají. Příkazy Koránu vždy směřují k „věřícím mužům“ a „věřícím ženám“, ale jejich výklad opomíjí muže a klade veškerou zátěž na ženy.

Například pokyny Koránu o skromnosti v chování: „Řekni věřícím, aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví...“ (24, 30-31) byly vykládány výhradně jako pokyny vůči ženám. „Skromné“ a „slušné“ chování žen na veřejnosti bylo interpretováno jako přísný předpis upravující oblékání, přestože verše Koránu jsou v tomto ohledu mnohem otevřenější, mají širší význam a jsou úmyslně neurčité, aby umožnily přijímat patřičné změny, jež jsou nezbytné pro společenský a morální růst společnosti. Naprostým zkreslením Koránu je interpretace, která skromnost v oblékání vykládá jako povinnost oblékat se jako jeptiška, zahalovat se od hlavy k patě a dovoluje ženám odkrýt pouze obličej (v některých kruzích jen oči), zápěstí a chodidla. Pokyn, jehož smyslem bylo osvobodit věřící od diktátu „krásy“ a „módy“, se stal nástrojem útlaku.

 

Před více než 1500 lety nám islám zaručoval právo vlastnit majetek, vybírat si partnera, rozvést se, v případě nutnosti podstoupit potrat, vzdělávat se a mít sexuální uspokojení v manželství. Ale tím seznam nekončí...

 

Zvrácené a vůči pohlaví předpojaté interpretace učení Koránu a proroka Muhammada vedly ke kanonizovanému právnímu systému, který je agresivně zaměřen proti ženám. Zatímco islám tvrdí, že ženy mají právo na rozvod, islámský právní systém byl formulován tak, že toto právo ženám téměř upírá. V celé muslimské historii se používaly právnické kličky a úskoky s cílem upřít ženám spoluúčast na rozhodování, zabránit jim plně se účastnit života společ)nosti a v obecné rovině vytvořit skrz naskrz mizogynní kulturu.

 

V některých muslimských společnostech jsou ženy dvojnásob utlačovány mučivými etnickými zvyky, jež jsou často zdůvodňovány islámem. Islám sice výslovně zakazuje ženskou obřízku, ale v Súdánu a v Egyptě se tato krutost provádí a udržuje právě ve jménu náboženství. Zatímco islám trvá na tom, že žena si musí vybírat partnera, mezi muslimy v Indii, Pákistánu a Bangladéši jsou vynucená manželství běžnou praxí.

 

 

Prorok byl tázán: Koho by si člověk měl nejvíce vážit?

Prorok odvětil:
„Své matky, potom své matky, potom své matky, potom svého otce.“

 

 

Původní učení islámu podrývá patriarchát a nahrazuje jej nábožným svazkem, v němž jsou si všichni rovni – žena či muž, černý nebo bílý, bohatý nebo chudý. Islám usiluje o nahrazení „otcovských svazků“, kmenové loajality a třídních vazeb vazbami založenými výhradně na morálních a náboženských principech a naprosté rovnosti. Tradiční myšlení a právní věda v průběhu svého vývoje však podryly tento cíl a ve jménu islámu institucionalizovaly nespravedlnost vůči ženám.
Muslimské učené ženy nyní začaly zpochybňovat interpretaci Koránu, Prorokových výroků a rané historie islámu, předpojatou vůči ženám. Spisovatelky jako Azíza al-Hibrí, Amina Wadúd-Mušín, Fátima Mernissi, Riffát Hassan, Laila Ahmad, Á’iša Abdul-Rahman, Merryl Wyn Davies a mnohé další, které jsou důkladně obeznámeny s klasickými prameny, začaly vnášet do muslimského myšlení a jednání skutečnou rovnost.