Skupinový nácvik vnímání

Skupinový nácvik vnímání

Ve skupině orientované na nácvik vnímání se pacienti učí, jak se znovu spojit s realitou. Stanou se tak více než pasivními pozorovateli světa. Lidé se obvykle omezují jenom na fragment toho, co nabízejí smysly a mysl. Při fenomenologických pozorováních, jež jsou metodou práce nácvikové skupiny, pracujeme s účastí vědomí, jsme otevření světu v plné míře.

Nácvik probíhá jednou týdně v průběhu devadesátiminutové lekce. Hlavním cílem je, obrazně řečeno, probudit a podnítit schopnost pozorování zdravýma, nepsychotickýma očima. Nezapojují se jen základní smysly, tedy sluch a zrak, ale i smysly, jejichž prostřednictvím získáváme povědomí o vlastním těle a osobním fyzickém prostoru (Soesman, 1987). V rámci negativních příznaků a v důsledku vedlejších účinků neuroleptik totiž dochází k tomu, že se psychotičtí pacienti nedokážou ukotvit ani ve svém těle, ani v širší realitě. Proto klademe velký důraz na posilování ukotvovacího procesu a toho dosahujeme různými druhy cvičení (dotykovými, pohybovými, sluchovými, zrakovými a nácvikem rovnováhy).

Na skupinu pravidelně dochází asi polovina pacientů na oddělení. Skupina je otevřená a heterogenní. Je určena pacientům po první psychotické epizodě, kteří se právě zotavují, chronicky nemocným psychotickým jedincům, pacientům, u nichž se psychotický stav teprve rozvíjí. Někteří byli přijati nedávno, jiní jsou na oddělení dlouhé měsíce. Je tedy třeba naplnit pestrou škálu požadavků. Naprosto zásadní je vysoce individuální přístup, základní fenomenologický postoj a notná dávka zdravého rozumu. Cvičení probíhají na různých místech, dokonce i během jednoho sezení se může prostředí několikrát změnit: v terapeutické místnosti, na nemocniční zahradě, v nemocničním lese, v okolní přírodě a podobně. Při nácviku se používají nejrůznější pomůcky: paličky, sáčky naplněné rýží, kreslicí potřeby, hudební nástroje, rostliny, hlína, písek, minerály, reprodukce uměleckých děl, pacienti pracují i s vlastním tělem. V neposlední řadě se používá i krétský labyrint o průměru dvacet šest metrů. Cvičení provádějí pacienti samostatně, ve dvojicích, v malých skupinkách nebo v celé skupině. Někdy probíhají krátká intenzivní koncentrační cvičení, jindy se zorganizuje procházka na celé odpoledne. Mění se i témata, ovšem vždy souvisejí s aktuál ním ročním obdobím a jeho událostmi. V průběhu jednoho sezení se každý může na chvíli vzdálit a pozorovat ostatní, má-li tu potřebu, jelikož se všichni pacienti nedokážou aktivně účastnit programu po celých devadesát minut.

Je neskutečně zajímavé, jak těsně mohou být propojeny preterapie a přístupy používané ve skupinách nacvičujících vnímání, jak je tomu v rámci terapeutického programu na našem oddělení. Obě metody se navíc výborně doplňují, protože shodně pracují s pozorováním: preterapie se orientuje na osobní a psychotická pozorování, dominantou nácviku vnímání je pozorování skutečné reality. Preterapie pomáhá pacientům, aby opětovně navázali kontakt s realitou, emocemi a druhými lidmi; nácvik vnímání poskytuje pevnou strukturu a posiluje kontaktní funkce, čímž staví základní stavební kameny pro budoucí zdravé fungování pacientů. Chceme-li ovlivnit a změnit psychotické prožívání terapeuticky užitečným způsobem, jsou pro nás obě metody naprosto zásadní.