Jak zacházet s chybami

Jak zacházet s chybami

Když něco píšete nebo vysvětlujete, vypadá to jednoduše, říkávají mi rodiče. Ale jak se vyhnout chybám v denním kontaktu s dětmi, v běžném stresu?
Pravda, s výchovou dětí je kříž. „Ať dělám, co dělám, je to špatně,“ řekl mi jeden otec. „Když se rozčílím a křičím na dítě, mám pak pocit viny. Ale na druhé straně se mi po křiku přece jen uleví.“ Hledí na mě a udiveně pokračuje: „Ale když na dítě nezakřičím, přestože zlobí a nedodržuje úmluvy, pak se trápím ještě víc. A pořád se musím ptát, proč jsem neurčil nějaké hranice. Proč musím já být pořád obětí? Jak dopadnu s těmi svými pocity?“
Tento otec je tradiční běžný případ. Nedokáže jednat „vždy správně“. Buď potlačuje své vlastní potřeby a myslí jen na uspokojení dětinských přání dítěte, nebo se proviňuje vůči svým principům, křičí na dítě a podobně.
Je nemálo rodičů, kteří ve svém vztahu k dětem chtějí být dokonalí. Dokonalý znamená ten, který odpovídá ideálu, jak si ho sám stanovil. Potom většinou rezignují na vyjádření vlastních pocitů. Je to zvláštní: někdy se zdá, že je osvobozující učinit spontánně něco špatného (zakřičet si, zanadávat), než se celé hodiny a dny ploužit bytem s pokleslou bradou, tvářit se na druhého uraženě a dávat mu tak beze slov, ale o to důrazněji najevo, jak špatný a hrozný je to člověk. Každý člen rodiny má nepochybně nárok na to, aby se s ním jednalo přiměřeně. To se však nedaří vždy. Kdo je slabý a dělá chyby, měl by být dost silný, aby se omluvil – ne z donucení, ne jen tak něco zamumlat nebo říci, že se to stalo. Musí to být vážně míněné ospravedlnění a náprava a musí vést k tomu, že propříště budeme řešit konfliktní situace jinak než metodou cukru a biče nebo tím, že se urazíme a nemluvíme spolu.

Perfektní řešení nejsou ta pravá
Matka vypráví: „Mám se svými syny domluveno, že mě v poledne nechají půl hodiny o samotě. Já ten klid potřebuji. Ale po deseti minutách přišel do pokoje mladší čtyřletý Benjamin, že prý má žízeň. Naprosto jasně jsem mu řekla: ‚Víš, kde si to máš vzít. Jdi!‘ A ukázala jsem prstem na dveře. Zkrátka jsem ho vyhodila. Ale říkám si, jestli to bylo správné, jestli by nebylo nějaké elegantnější řešení.“ Chvíli přemýšlí a pak s určitostí prohlásí: „Musí přece existovat lepší řešení. Takové, které by uspokojilo všechny!“
Máme před sebou opět paradoxní situaci. V tomto případě má jednání žádoucí výsledek. Syn se provinil proti tomu, co bylo domluveno, a matka trvá na dodržení dohody. Formuluje své potřeby. Dítě to přijímá, byť nezáří radostí. Ale matka přesto není spokojená. Měl by snad Benjamin říci třeba „mami, díky, že jsi tak důsledná“? Matky, otcové a pedagogičtí pracovníci nejsou asi nikdy spokojení. Je pro ně těžké stanovovat hranice, ale nekonečně větší potíže mají s jejich důsledky, a největším problémem jsou pro ně vlastní pocity, které jim důslednost přináší. Kdo určuje hranice a jedná důsledně podle toho, jak je vymezil, ten není milován, je spíš respektován a ctěn, někdy i nenáviděn. Tyto stinné stránky patří k citově zralému vztahu mezi rodiči a dětmi.
Ale perfekcionismus stíny nepřipouští.
Perfekcionistické jednání přináší negativní důsledky i v ostatních oblastech života. Když s rodiči probírám situace a nápady, jak řešit problémy s určováním hranic, často vyhrknou: „Už jsem zkusil všechno. Nefunguje to!“ Ale co nefunguje v tom či onom případě, to jistě nemusíme zavrhovat navždy. Rodiče i pedagogičtí pracovníci jsou v situaci zámečníka, který má odemknout neznámý zámek. Chce-li pracovat perfektně, vezme si s sebou stovky klíčů, které zkouší tak dlouho, až jeden padne. To může trvat dlouho, a navíc se nemusí hodit žádný z klíčů, které si přinesl. Chytrý zámečník použije paklíč. Paklíčem odemkne zámek a nemusí znát do všech podrobností jeho zvláštnosti. Když se jeden paklíč nehodí, zkusí se jiný.
Odemknout neznámý zámek je něco podobného jako vyřešit problém. Když dlouho dumáme o jeho příčinách, možná dojdeme k absolutně správnému řešení – většinou však ne, většinou nám zůstane brouk v hlavě.

Neptat se po příčinách, ale po účelu
Právě proto moc nepomáhají otázky „proč“, chceme-li vyřešit některý z obvyklých sporů mezi rodiči a dětmi. To platí u všech dětí, ale především u dospívajících. Naléhavé „proč“ vyvolává odpovědi jako „proto!“ s pokrčením ramen, vzdorovité „ostatní za to můžou“, nebo jen rozpačité grimasy, případně tiché „nevím“. Kreativnější je používání otázek srovnatelných s paklíčem, neboť může spíše vést k řešení. Takový způsob jednání se nesoustředí na „proč“ („Proč to děláš?“), nýbrž na to, že dítě to a to dělá – toulá se, nebo bije jiné děti.
Jde tu o dvojí perspektivu řešení: otázky „proč“, otázky po důvodu nebo příčině zaměřují pohled nazpět, zatímco otázky „k čemu“ („Co má to dítě z toho, že tak jedná?“) zcela mění úhel pohledu. Do středu se jimi dostává dítě a jeho okolí (například dítě, které tluče kolem sebe, aby na sebe upozornilo). Takové otázky nutí dospělé k lepšímu pozorování dítěte: „Co má z toho, že dělá to, co dělá?“ Takové otázky zůstávají v konkrétní situaci, jde v nich o dítě tady a teď, a přinášejí změněnou perspektivu: „Jak mohu ve spolupráci s dítětem změnit jeho špatné chování?“ „Jaká řešení nabízí samo dítě, jakkoli o tom samo dosud nevědělo?“ A jde to rychleji, než bychom si mysleli – máme-li nějaký trénink.
Otec, který se jmenuje Rudolf, pozorně naslouchá, přemýšlí a krčí nosem: „To s tím paklíčem je všechno skvělé. Ale není to jednoduché. Tak třeba teď se zlobím na svého desetiletého Kryštofa. Nedrží slovo. Konkrétně jde o to, že si neuklízí pokoj a nechává všude povalovat zmuchlané a špinavé oblečení a nedá je do prádla. Jsme domluveni, že je bude uklízet. Ale já vím předem, že si radši bude brát pořád tytéž věci a bude smrdět. Bůhví, co tomu řeknou lidi.“
Tento výňatek z rozhovoru nám ukazuje další kritický bod perfekcionistické výchovy.
Rodiče hledí na své důsledné výchovné metody často jako na cosi problematického („Co by se všechno mohlo stát?!“), nedívají se z produktivní perspektivy. A to ani tehdy, když se ukazují pozitivní následky a když se rodiče utvrzují ve svém důsledném postoji.
Pracovat s paklíči tedy znamená praktikovat raději to, co funguje („Čiň více dobrého!“). Když se rozhodneme pro určitý pedagogický vzorec, je třeba vědět, že platí jen po určitou dobu. Pak už neplatí, změnily se zámky, musíme zkusit jiný paklíč. Staré paklíče tím však nejsou definitivně překonány, jen se nehodí v momentálním případě – není třeba je proto odhazovat nebo dokonce úplně zahazovat. Děti se vyvíjejí (stejně jako rodiče), vyvíjejí se tudíž i vztahy. A tím se posouvají i hranice. Právě tento pocit, že nikdy nebude klid, je to, co rodiče „nervuje“, jak se vyjádřila jedna z matek. „Máš slušné dítě, pak si ze školky přinese sprostá slova, a sotva to zjistíš, už třeba sedí na střeše a řve: ‚Já jsem Tarzan!‘ Když máš zrovna dobrou náladu, zavoláš: ‚Tvoje liána je tady dole! Pojď dolů!‘ A když ti není dobře, uděláš všechny možné chyby najednou. A tak to jde dál – ráno si možná hned po probuzení pomyslíš: ‚Co zas dnešní den přinese?‘“

Co je špatné a co dobré?
Mnohým rodičům a pedagogickým pracovníkům dělá problémy zacházení s chybami. Pramení to ze dvou iracionálních přesvědčení. Důsledkem jednoho z nich je to, že se rozzlobím, někdy přímo rozběsním, když každodenní průběh výchovy není takový, jak si představuji nebo jak jsem si vysnil. Frustrace vyplývající z rodičovského úkolu a závazku vychovávat nám každodenní život opravdu neulehčují. Ale můžeme se na ně dívat také jinak: „To je hloupé, že mám zrovna permanentní potíže s dítětem. Ale doufám, že se je jednou naučím zvládat.“ Nebo: „To je hrozné, že moje dítě chodí pořád tak pozdě spát. Ale myslím, že najdu nějaké řešení. Všechno má svůj čas.“
Nefrustrují nás ani tak každodenní situace, jako spíš naše mínění a postoje, s nimiž k jednotlivým situacím přistupujeme. Rodiče a pedagogové sami konstruují svou vychovatelskou realitu a pozitivně nebo negativně ji hodnotí. Tím se dostáváme k druhé iracionální představě, objevující se ve výchovné činnosti: vychovatelé předpokládají, že dokážou mít každý problém pod kontrolou, že pro každý problém ve výchově musí existovat určité, provždy platné řešení.
Protože mnozí lidí neumějí s frustracemi zacházet, a proto se jim raději vyhýbají, stále roste poptávka po receptech, s nimiž by, alespoň zdánlivě, bylo možno vyřešit jakoukoli myslitelnou situaci. Takový perfekcionismus se vyjadřuje formulacemi typu „měl bych...“, „musím...“. Psychoanalytička Karen Horney mluvila v této souvislosti o tyranii ‚měl bych‘, která s sebou nese intoleranci vůči chybám vlastním i chybám druhých. Je to tyranie uvádějící do pedagogického jednání násilí a nesvobodu, neboť člověk ve své touze po vlastní dokonalosti nehodlá nic dělat nesprávně. Jestliže vynakládáme veškerou energii na to, abychom se vyvarovali chyb, místo abychom se zaměřili na navazování kontaktů, na pozorování a na osobní rozhovory s dítětem, jsou tím narušeny vztahy mezi vychovatelem a vychovávaným. Jak to vyjádřil jeden otec: „Když udělám chybu, strašně se rozčílím. Nechci dělat chyby. Musím ještě hodně číst a učit se.“
Americký psychoterapeut Albert Ellis mluví o „musturbátorech“ – rušivých „musím“, „všichni musí“ atd., které nás pocitově silně zatěžují a zvyšují tlak na nás samotné i na druhé. Klid, uvolněnost a trpělivost vůči sobě i ostatním je tak vniveč. Perfekcionismus omezuje možnosti řešení, protože pak nehledáme řešení použitelné a realizovatelné, ale řešení teoreticky nejlepší. „Takový postoj ovšem,“ jak říká Erika B., jedna z matek, „otevírá dokořán dveře lhostejnosti, pohodlnosti a sprostotě vůči dětem.“ Někdo je schopen si to uvědomit, většinou však v takovém případě panuje sebejistota a sebedůvěra.

Dokončení ukázky najdete v knize Rodiče určují hranice