Je to jenom muž

Je to jenom muž

    Restaurace, kam nás Hanadi vzala na snídani, stála kousek od hotelu. Hanadi říkala, že je to nový podnik a že tam mají dobré sendviče, a vešla dovnitř první. Znovu jsem měla tu čest vidět, jak jedná s cizími muži. Nasadila tvrdý výraz a mluvila velmi úsečně a přímo. Bez úsměvu. Pak nás odvedla nahoru na terasu, kde jsme si trochu váhavě sedli k malému zaprášenému stolku se spoustou navátého listí. Hanadi se to také nelíbilo. Nic sice neříkala, ale když přišel číšník, tak ho pěkně prohnala: „Podívejte, jaký je tu nepořádek. Ukliďte to! A dejte sem tenhle stůl. Ne tenhle, támhleten!“ Když to splnil, Hanadi praví: „A teď mi řekněte, co máte!“ Číšník tedy uctivě jmenuje sendviče se sýrem a s hranolky, saláty, hamas, hamburgery a Hanadi mezitím hledí kamsi za něho do prázdna a čeká, až skončí.

     Přišlo mi trochu legrační vidět, jak je tenhle chlap před touhle mrňavou osůbkou v dlouhém kabátu a s šátkem na hlavě malinký. Jak se jeho mužské teritorium, sahající na ulicích od obzoru k obzoru, kde se žena chová jako stín, volí krok, tělesné držení, rychlost chůze, pohyby rukou, intenzitu hlasu a smích podle toho, kolik je kde mužů pohromadě, jak jsou rozmístěni a jak jsou daleko, najednou scvrklo na minimum. Na ulici je muž svobodný jako divoký vlk rozmarně a nahodile trhající ovečky – podle toho, jak se která odloučí od stáda. Běda ovečce, která jde po ulici buď jen s kamarádkou, nebo sama. Ale tam, kde je více lidí najednou, kde jeden sleduje druhého, začínají jiná pravidla. Počestní muži by ženu ponižovat nenechali. Pěkně by se ozvali a dotyčného muže-vlka by tak spráskali, že by si to na několik dalších hodin rozmyslel. A tady? Najednou je tu žena Hanadi, královna, klenot a střežená pokladnice, zahalená kráska, a obyčejný muž, tak jak je v koránu psáno. Už se nic nepřekrucuje. Ulice je daleko. Muž je totiž pod dohledem Martina a svých kolegů. Bude tedy s Hanadi zacházet jako s královnou, plnit její příkazy a ona se také podle toho k němu bude chovat.

     Uvědomila jsem si to a také jsem se přestala usmívat. Co bych se na něho usmívala, když je to muž! No, řekněte. A tak jsme si naporoučeli sendviče se sýrem, salát s tahínou a čaj. Když vše přinesl, Hanadi to nestačilo. „A to nemáte mátu?“ pozdvihla obočí a pak lehce vyfoukla nosem, na znamení toho, že je hrubě nespokojená, ale tento prohřešek pro tentokrát trestat nebude. Maximálně tím, že čaj prostě nevypije. A sluha se ohýbá v pase, chytá za srdce, že máta skutečně není a že je mu to moc líto. „Dobře, tak běžte,“ propouští ho žena Hanadi milostivě a chudák muž konečně odchází…