Marshallovy ostrovy - První plavba

Marshallovy ostrovy - První plavba

Stalo se to velice dávno, tehdy lidé ještě neznali plachty. Na ostrově Woja žilo deset bratrů. Jejich matkou byla bohyně, která žila na nebi. Bratři na sebe vzájemně žárlili. Každý z nich chtěl být náčelníkem Woji. Hádali se o to a někteří se chtěli i prát, ale Timur, nejstarší bratr, jim to nedovolil.

“Matka by byla velice nešťastná, kdybychom spolu bojovali,” řekl. “Mám mnohem lepší nápad. Pojďme spolu závodit. Vítěz bude náčelníkem a my už se nebudeme hádat.”

“To je hloupé,” namítal druhý bratr. “Všichni víme, že umíš běhat rychleji než kdokoli z nás.”

Timura to otrávilo. “Jsem nejstarší, takže bych mohl být náčelníkem, ale jsem ochoten poměřit se s vámi v závodech. Umím běhat rychleji než vy, to ano, ale budeme závodit na kánoích. To vám poskytne stejné šance. Jak se vám to líbí?”

“Ano, ano,” vykřikli všichni, protože byli do jednoho pyšní na svou dovednost, s jakou uměli pádlovat na kánoích. “Kde se bude závod konat?”

“Od ostrova Woja k ostrovu Jeh,” řekl Timur.

Zalapali po dechu. To byla dlouhá trasa. Cesta potrvá několik dní, a jestliže se rozpoutá bouře, možná bude i nebezpečná.

O několik dnů později byly kánoe připravené. Naložilo se do nich jídlo a voda, aby posádka měla po cestě co jíst a pít. Zatímco bratři stáli u svých kánoí a čekali, až jim Timur dá pokyn ke startu, uslyšeli, jak na ně někdo volá.

“To je matka!” zvolal Jabro, nejmladší syn.

Byla to skutečně jejich matka. Pospíchala za nimi na pláž a pod paží nesla nějaký balík.

“Synové mí!” řekla. “Vím, co se chystáte dělat. Chci jet s vámi. Kdo mě vezme?”

Přešlapovali v písku, ale nikdo nic neřekl.

“Co se děje?” zeptala se zmateně. “Timure, ty jsi nejstarší. Nevezmeš mne do své kánoe?”

“Matko Liktanur,” řekl mírným hlasem, “v žádné z těchto kánoí pro tebe není místo. Je to závod mužů. Bude nám trvat tři nebo čtyři dny usilovného pádlování, abychom se dostali na ostrov Jeh. Jestliže si někdo vezme spolucestujícího, zpomalí ho to. Proto tě nemůžeme vzít s sebou.”

Obrátila se tedy k ostatním. “Nikdo mě nevezme?” prosila.

“Ano, můžeš jet se mnou, matko,” řekl Jabro.

Bratři se mu smáli.

“Nemá šanci závod vyhrát,” říkali. “Ještě není úplně dospělý, takže nebude vadit, když s ním pojedeš.”

“Pojďme,” řekl Timur netrpělivě. “Ztrácíme čas.”

Odstrčil svou kánoi na vodu, skočil do ní a pádloval rychle k ústí laguny, které vedlo na otevřené moře. Za ním jelo dalších osm kánoí. Stále se zmenšovaly, až z nich v dálce zůstaly malé tečky.

“Nedívej se tak smutně, Jabro,” řekla Liktanur. “Ještě stále můžeš být první.”

Chlapec se zasmál a svou matku objal kolem ramen.

“Nedělej si kvůli tomu starosti, matko. Nikdy jsem neměl velkou šanci. Timur a všichni ostatní jsou silnější než já. Pokusil bych se, ale obávám se, že tam budu poslední.”

“Ztrácíme čas. Nesmíš se vzdávat, dokud nejsi poražen,” napomenula ho.

Položila svůj balík na dno kánoe a posadila se na záď. Jabro spustil kánoi na hladinu a dlouhá plavba začala.

Vyšel měsíc a svítil na závodníky. Daleko za nimi pádloval vší silou Jabro, zatímco jeho matka na zádi usnula. Byla klidná noc, ale za svítání začal foukat mírný vítr z východu. Liktanur se probudila a rozvázala balík, který ležel u jejích nohou.

“Co tam máš?” zepal se jí Jabro.

“Buď trpělivý, synku, a uvidíš.”

Liktanur věc rozbalila a v ruce držela roli rohožoviny a dva dlouhé dřevěné kůly. Jabro se netrpělivě zeptal: “Matko, jsem rád, že jsi chtěla jet se mnou, i když nás to zdržuje, ale proč jsi s sebou brala takovou velkou rohož a dva mladé kmínky? Jsou velice těžké. Už tak je dost obtížné s tebou pádlovat.”

“Počkej a uvidíš, co udělám,” odpověděla matka.

Rohož byla trojcípá. Jeden cíp přivázala k dlouhému kůlu a vztyčila jej. Rohož se zatřepotala ve větru a skoro shodila Jabra přes palubu.

“Drž ten cíp a já zatím přivážu lano k zádi,” křičela Liktanur. “Dej pádlo sem a použij ho jako kormidlo.”

Plachta se větrem vzedmula a loďka uháněla po vlnách.

“To je zábavné,” volal Jabro a bylo ho slyšet i přes hukot větru a vln. “Řekni mi, matko, co jsi to udělala.”

“Vysoký kůl je ráhno,” odpověděla, “a rohož se nazývá plachta. Provazy, které vycházejí z cípů plachty, nám pomohou ji obracet a chytat tak vítr. Nyní vidíš, proč jsem s sebou vezla tak těžké balíky. Plavíme se dvakrát rychleji než tví bratři.”

“Kdyby vítr stále vál, tak jak chceš, bylo by to snadné, ale to se stane zřídkakdy. Proto musíme plachtu otáčet. Můžeš křižovat moře ze strany na stranu. Cesta potom trvá o něco déle, ale i tak je to mnohem rychlejší než celou dobu jen pádlovat, a člověk se zdaleka tolik neunaví.”

Jabro se brzy naučil s plachtou zacházet. Když se vítr stočil, natáhl pouze některá lana, aby plachtu natočil a vedl loď mořem správným směrem.

Brzy dostihli Jabeovu kánoi. Tomu překvapením poklesla brada, když uviděl Jabra a matku, jak uhánějí vpřed s velkou rohoží vzdouvající se ve větru.

Minuli Loka a Titatu a Dru a Meljipa a Ara a Labwala a Lomije, až se přiblížili k Timurově kánoi.

“Co to máte na loďce?” volal na ně.

“To je plachta. Matka mi ji udělala. Díky ní kánoe pluje velice rychle.”

“Dej mi ji,” přikázal mu Timur. “Já jsem prvorozený. Matka ji měla dát mně.”

“Žádala jsem tě, abys mě vzal s sebou, Timure,” řekla matka. “Potom by patřila tobě. Nikdo mne nevzal, kromě Jabra. Myslel sis, že prohraješ závod, když budeš muset v loďce vézt o tolik větší váhu. Teď víš, že každý, kdo je hodný na svou matku, pomůže stejně tak sobě jako jí.”

“Promiň,” omluvil se Timur. “Příště tě s sebou vezmu. Ale teď chci vyhrát závody. Dej mi Jabrovu loď a až se stanu náčelníkem Woji, budu na tebe hodný.”

Několika mocnými údery pádla se k nim se svou kánoí přiblížil. Jabro pozvedl pádlo, aby jím staršího bratra udeřil, ale Liktanur ho zarazila.

“Vyměňme si loďky, synu. Důvěřuj mi a všechno bude v pořádku.”

Timur se vyšplhal do loďky bratra a pomohl matce a bratrovi přelézt do té své, která byla mnohem větší.

“Tady se budete cítit pohodlněji,” zazubil se. “Teď mi ukaž, jak se s tou plachtou zachází.”

“Je to velice snadné,” řekla Liktanur. “Vítr do ní duje a posílá kánoi po vlnách vpřed. Jediné, co musíš dělat, je kormidlovat pádlem.”

Kánoe se od sebe oddělily. Timur byl tak šťastný, když loďka vystřelila po větru vpřed, až si začal zpívat. Brzy loď zmizela za obzorem.

Jabro se cítil dotčen. “Proč jsi mu dala loďku s plachtou, matko?” zeptal se.

Liktanur se předklonila a poplácala ho po ruce.

“Neboj se, Jabro,” uklidňovala ho. “Než jsme přestoupili do této lodi, vzala jsem všechna lana, kterými se plachta natáčí. Jeho loďka zatím pluje velice rychle, ale jede špatným směrem. Timur bude muset dlouho pádlovat proti větru zpátky.”

“Nastal čas, aby ses i ty opřel do pádel. Nejsme daleko od ostrova Jeh. Jestli si pospíšíš, budeš tam první.”

Bylo ještě světlo, když se dostali na ostrov. Z měkké trávy vyrobil Jabro pro svou matku lože a ještě jedno pro sebe. Ráno se koupali v laguně, natřeli se sladce vonícím olejem a do vlasů si vpletli květy. Sešli dolů na pláž, aby tam počkali, až připlují ostatní. Jako první přijeli Lomij a Labwal, oba byli vyčerpaní, jak se snažili jeden druhého na poslední chvíli předhonit. Přistáli zároveň, ale jaké zklamání, když zjistili, že tam na ně už čeká nejmladší bratr.

“Jabro je náčelník, protože závody vyhrál,” řekla Liktanur a oni museli souhlasit. K pevnivě přijížděly postupně všechny kánoe. Každý bratr musel pokleknout a uznat, že vládcem je Jabro. Jako poslední dorazil Timur, vyčerpaný pádlováním a tvář a tělo pokryté solí ze spršek, které ho skrápěly, když se probojovával proti větru. Tak se zlobil, že se na Jabra ani nepodíval a otočil se k němu zády.

Ostatní žili šťastně s Liktanur a Jabrem. Postavili si mnoho lodí a vybavili je plachtami, takže mohli snadno cestovat z ostrova na ostrov. Oženili se se ženami z ostrova Woja, měli děti a také je naučili používat plachty – a tak se lid z Marshallových ostrovů stal národem dovedných výrobců plachet a cestovatelů po moři.

Když Liktanur a Jabro a všichni jeho bratři zemřeli, proměnili se v hvězdy. Zářili tak jasně, že jejich potomci je používali v noci k navigaci. Jabro zůstává blízko své matky, a Lomij, Labwal, Ar, Meljip, Dra, Titata, Lok a Jabe nejsou od nich příliš daleko. Ale Timur se stále ještě zlobí. Stojí zády tak daleko od ostatních, že ho Jabro a Liktanur nevidí.