Portál.cz > Portál v médiích > Být levákem není na levačku!!! (recenze M. Těthalové)

Být levákem není na levačku!!! (recenze M. Těthalové)

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 17.9.2002

Jak já, tak i můj muž jsme praváky, a stejně tak i naše nejstarší dcera. Když naše druhá začala pomalu, ale jistě brát do levé ruky lžíci, tužku nebo hračky, začalo být jasné, že asi bude levačka. U třetí dcery byl scénář stejný - postupně jsme zjistili, že i ona je preferuje levou ruku. Pochopitelně jsme leváctví našich dětí nechali ověřit u psychologa, který nás docela překvapil. Nejen že obě mají tzv. zkříženou lateralitu (dominantní levá ruka a pravé oko), ale jedna z nich je navíc ambidexter. Rady, které nám odborníci poskytli, byly víc než rozpačité a daly by se stručně shrnout do věty : „S levákem to máte jako s pravákem, jenom naopak!!!“. Jak naivní rada. Dnes by naše situace byla mnohem jednodušší, měli bychom totiž k dispozici knihu Leváci a jejich výchova autorky Jane M. Healey (mimochodem autorka je levačkou).

V českém jazyce je slovo levý používáno jako synonymum pro špatný nebo nešikovný. Říkáme „je to na levačku“, „je levý jako šavle“, „má obě ruce levé“. Podobná situace je i jinde, a proto autorka uvádí některé z těchto mýtů a pověr. Mýtům a pověrám už snad nikdy nevěří, nicméně výše uvedená rčení svědčí o tom, že mírná předpojatost vůči levákům zatím nezemřela. Leváci by však zasloužili spíše naši úctu a obdiv. Zvládají totiž úskalí našeho pravorukého světa.

U malého kojence ještě nepoznáme, které ruce bude dávat přednost. Už u batolat můžeme pomalu pozorovat, že dává některé ruce přednost. Pokud ale chceme dát na první dojem a klasifikovat dítě jako praváka a leváka, děláme chybu. Už Komenský říkal že děti „opičátka jsou“, a tak malá batolata často pouze napodobují své levoruké nebo pravoruké rodiče nebo sourozence. Pomůže nám, když budeme dítě pozorovat při běžných činnostech, jako je např. držení lahve nebo dudlíku, mávání klackem, skládání puzzle nebo házení a chytání míčku. Nasměrovat nás mohou také naprosto bezděčné pohyby, které dítě vykonává bez „centrální“ kontroly-např. šťourání v nose.

Teď už víme, že je naše dítě asi levák. Vyplatí se ověřit si tento fakt pomocí některých zkoušek a testů. Rodiče mohou provést orientační test uvedený v knize, nebo se mohou spojit s odborníkem. Osobně bych se přimlouvala za oboje, ovšem za předpokladu, že má odborník zkušenost s leváky. Zvlášť u ambidextrů totiž první dojem velmi klame. Ačkoli ambidexter (používá obě ruce pro činnosti jemné i hrubé motoriky) používá jednu ruku jako první (naše „obouručka“ má šikovnější tu levou), může ji za chvíli vystřídat. Odborník by měl tedy dítě pozorovat delší dobu a naslouchat rodičům, kteří své dítě znají nejlépe. Nebojme se tedy změnit psychology, pokud máme dojem, že nám nenaslouchá a svou práci odbývá.

Největší obtíže, které náš levák zažije, souvisí se školou a praktickým světem. Dnes už se naštěstí leváci nepřeučují (můj bratr levák zažil úporné přeučování ze strany soudružek učitelek mateřské školy) a je jim umožněno používat svou dominantní ruku. Nemohou pochopitelně používat stejné psací náčiní, jaké mají praváci. Autorka doporučuje věnovat péči výběru pera a tužek. Ideální je využívat psacích potřeb s tzv. trojhranem a ještě lepší je najít takové, které jsou určeny levákům. V našich školách doporučují prvňákům tzv. čínská pera. Není to ale dobrá rada. U naší první levačky (nebo spíš obouručky-z toho ale trochu vyrostla) jsme se jí drželi, protože nám připadla dobrá. Inkoust by si přece rozmazala, navíc prý mají leváci těžkou ruku, a tak by zničila hrot. Dnes už víme, že to byla chyba. Těžkou ruku si dcera vypěstovala tím, že velmi tlačila na „čínu“, a už se nám ji to nepovedlo odnaučit. Když šla do školy nejmladší dcera, nelenila jsem a vyhledala specializované obchody (není jich mnoho). Uspěla jsem paradoxně až v ve specializovaném hračkářství, kde mají hračky pro děti s postižením. Tam mi nabídli pero, které vypadá úplně normálně, má ale tvrzený a upravený hrot a také trojhran. I přes nenormální cenu toto pero vyhrálo. Pak už stačilo jen vybojovat bitvu s paní učitelkou.

Naše levačky ale nechodí jen do školy. Také sportují, hrají hry, sedí u počítače a někdy doma s něčím pomohou. Ani jedna z našich dcer (tedy ani ta, která je pravačkou) však neškrábe brambory, protože škrabka pro leváky není k dostání. A tak přece po naší pravačce nemůžeme chtít, aby byla diskriminována svým praváctvím!!! Sehnat v Čechách běžné potřeby upravené pro leváky není jednoduché. A tak se naše levačky postupně stávají mnohem šikovnější než my. Mají prostě obě ruce levé!!!

Autorka v knize doporučuje, abychom svému levákovi poskytli podporu a dali mu pocítit, že být levákem není na levačku. Já osobně bych k tomu dodala, že úspěšnou integraci leváka do pravorukého světa předvedla naše starší levačka, když jsem si domů donesla tuto knihu. Prolistovala ji a pak pravila : „Mami, proč to má tolik stránek? Vždyť je to tak jednoduché! To je jako by chtěli napsat knihu, jak vychovat dítě s modrýma očima!!!“. Přeji všem rodičům leváků, aby jejich dítě pocítilo, že je úplně normální a stejné jako ostatní. Pomocníkem jim může být také kniha Leváci a jejich výchova (i přesto, že ji moje dcera považuje za zbytečnou).

Mgr. Marie Těthalová


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0