Portál.cz > Portál v médiích > Duše ženy mluví jiným hlasem. Jak jiným?

Duše ženy mluví jiným hlasem. Jak jiným?

Autor: Alena Melichová | Datum: 24.11.2001

Velké psychologické teorie sestavovali hlavně muži na základě studia především mužské populace. Jejich závěry se tak týkají pouze poloviny lidstva. Cílem knihy Carol Gilliganové je zatáhnout ženský způsob prožívání také do současného psychologického teoretizování.

Kniha psycholožky a profesorky pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Carol Gilliganové Jiným hlasem u nás vyšla po takřka dvaceti letech od vydání anglického originálu. Dříve do češtiny převedené populárně-psychologické bestsellery americké provenience na stejné téma (John Gray, Barbara De Angelis) se vesměs vyznačují nadměrnou mírou zjednodušení. Takže jsou pro ty, kteří pokládají obě pohlaví po duševní stránce za identická, snadno "sestřelitelné". Název Jiným hlasem Gilliganová zvolila proto, že mluvení a naslouchání chápe jako formu "psychického dýchání" a lidský hlas pokládá dokonce za "nový klíč pro pochopení psychologického, společenského a kulturního řádu". Protože zastává názor, že pouze prostřednictvím příběhu lze zprostředkovat pohled na lidský život "v proměnách času, nevyhnutelně a komplikovaně, ve vztahu s druhými", vychází v knize ze tří studií založených na rozhovorech s dobrovolníky. Zpovídaní se svěřují s vlastním trápením, řeší vykonstruované morální dilema či se jen pokoušejí sami sebe hodnotit.

Muži hlavně o mužích

Autorku zajímá psychologický vývoj žen, jejich "jiný hlas" (ve smyslu odlišný od mužského), tudíž dává prostor především ženskému sebevyjádření. Nejobsáhlejší studie, jež čerpá z výpovědí dívek a mladých žen zvažujících podstoupení interrupce, dokonce možnost zobrazit duševní pochody opačného pohlaví zcela vylučuje. To je však na škodu reprezentativnějšímu srovnání. Navíc z autorkou zmíněných spodních proudů v hlase, z toho, "jak se rozpíná či stahuje v závislosti na tom, nakolik je vztah tíživý", čtenář při této ženské "jednohlasosti" mnoho nemá. Dosavadní velké psychologické teorie sestavovali hlavně muži na základě studia především mužské populace, tvrdí Gilliganová, a tudíž se jejich závěry víceméně týkají pouze poloviny lidstva. Míní, že psychologové mají tendenci pokládat mužské chování za normu a ženské za odchylku. Cílem knihy je tedy zatáhnout ženský způsob prožívání do psychologického teoretizování. Nedosti na tom: Carol Gilliganová v sobě nezapře poměrně radikálně uvažující feministku, když konstatuje, že vynesení ženské zkušenosti na světlo bude znamenat konec "patriarchálního řádu". V čem dle Gilliganové spočívá odlišnost ženského hlasu, lze nejlépe demonstrovat na příkladu odpovědí dvou vysoce inteligentních jedenáctiletých dětí. Chlapec řeší předestřené morální dilema jako "matematickou rovnici s lidmi". Už v tomto svém věku předvádí schopnost systematicky a logicky uvažovat, ví, že se může spolehnout na svůj rozum, stejně jako na systém nepsaných pravidel ve společnosti fungujících, a předpokládá, že každý, kdo uvažuje rozumně, se na tato pravidla spoléhá. Konflikt vyřeší s velkou rozhodností. Naproti tomu dívka se snaží vcítit do zájmů lidí ve sporu zúčastněných a řešit jej k prospěchu všech - což ovšem nejde. Při opakovaných otázkách ztrácí sebejistotu a přesvědčivost; působí hloupě nebo jako opožděná ve vývoji. Pro ni jsou reakce okolí určující, pro chlapce znamenají omezení. Ženy podle Gilliganové svou identitu nevnímají tak vyhraněně a sebejistě, spíše než muži dbají o zachování spojení mezi lidmi, jejich úsudky se více odvíjejí od empatie a soucitu a z toho plynou i jiné představy o smyslu života a odlišný žebříček hodnot. Gilliganová má nejspíš pravdu, když říká, že "vztah vyžaduje určitou odvahu a citovou vitalitu, které už dlouho patří k silným, leč nedostatečně uznávaným a ceněným stránkám ženy". Zapomněla jen upozornit, že to neznamená, že by mužům na vztazích záleželo méně.

Odpovědi, jež chybějí

Na závadu je neochota či neschopnost autorky vyjadřovat se jasněji, konkrétněji, věcněji. V úvodu sice tvrdí, že negeneralizuje poznatky získané výzkumem svého "vzorku", nicméně její řeč se nese v tónu, který čile a rád zevšeobecňuje. Pouze jejího stanoviska k otázce, která čtenáře napadne asi jako první - totiž je-li ženská psychologie odlišná od mužské, což také tvrdí podtitul českého vydání - se nedočkáme. "Místo toho se ptám, jak vnímáme realitu a pravdu: jak víme, jak slyšíme, jak mluvíme," říká. Nelíbí se jí ani otázka, zda jsou rozdíly v psychologii dvou pohlaví determinovány biologicky, nebo vznikají socializací. Když se přikloníme k jedné z těchto možností, údajně tím říkáme, že lidé vlastně nemají svobodu volby. Ale proč se tedy ženy svobodně přiklánějí k odlišnému vnímání a projevům? Co však zaráží především, je nelogický a agitačně vedený závěr knihy: ženy by se měly mnohem šířeji účastnit veřejného a politického života, neboť uprazdňují-li pole mužům, ti potom vytvářejí jednostranné dějiny. Dosavadní historii však nepochybně napsala hluboká přirozenost odlišnosti dvou pohlaví. Stačí si uvědomit, kolik toho muži podstoupili a dosáhli kvůli ženám nebo rodinám. Ostatně Gilliganová sama dobře dokumentuje toto téma příběhy z bible: Abraham se setkal s Boží milostí, když byl připraven obětovat svého syna, aby dokázal svou víru. Stejně před moudrým králem Šalomounem obstojí nevěstka, jež se zřekne pravdy, aby zachránila své dítě. Když však Američanka nad Abrahamovým příkladem rozjímá o společenské nebezpečnosti ochoty obětovat bližního svého etickému principu, dokazuje tím, že nechápe zákonitost mužského tíhnutí k řádu a ženského k subjektivnímu cítění v oné biblické symbolice - že necítí nádhernou jinakost.

Cena mlčení

Je příjemné číst slova Gilliganové o tom, že ženská ústupnost, váhavost či zmatenost nejsou důkazy menší intelektové výbavy slabšího pohlaví, jak se leckdy soudí, nýbrž že přímo souvisejí s tím pozitivním, co ženskost lidské společnosti přináší. Vzápětí však z knihy vyplývá, že žena v zásadě může být empatická, ústupná, soustředěná na péči o vztahy, avšak chce-li to v profesní či veřejné sféře někam dotáhnout, musí vyhlásit válku právě těmto svým vlastnostem, jež ženskost definují. S tím nelze souhlasit. Přirozeným a nezastupitelným ženským hlasem totiž může být mlčení, pochopení, přijetí a soucit, třeba pro ty slabší, které tvrdý konkurenční boj západního světa válcuje. Tím hlasem může být i něha, intuitivní moudrost, snění, živočišnost a schopnost odhodit racionalitu a takzvanou objektivitu. Počátkem 70. let začaly podle Gilliganové Američanky houfně zpochybňovat viktoriánský ideál "anděla v domě" - ženy, jež celý život zasvětila potřebám bližních. Pochopily prý, že tato na první pohled andělská nesobeckost je de facto nemravná. Jistě, má na mysli ženy, které se ze strachu o vztah přizpůsobí a ustoupí, i když v nich všechno křičí, jsou nepoctivé samy k sobě, a tím jsou nepoctivé, předstírané i jejich vztahy. Zapomíná přitom na ženy - a ty přitom pořád v nemalém počtu existují! -, pro něž je život pro druhé upřímnou potřebou a naprostou náplní. Taková žena nezasluhuje ani ostouzení, ani výsměch či pohrdání. Veřejná kariéra není vše. Ostatně, který z těchto dvou typů ženy znamená v konečné instanci pro společnost víc, to by mělo být předmětem skutečně vážné diskuse.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0