Portál.cz > Portál v médiích > Neurotická civilizace (recenze M. Haisové)

Neurotická civilizace (recenze M. Haisové)

Autor: Marie Haisová | Datum: 25.2.2003

Je zřejmé, že naše civilizace trpí nemocí, jejíž symptomy se projevovaly v průběhu historie a hrály v jejím utváření důležitou roli. Proti ní stály regenerativní síly – vize krásy, spravedlnosti a poznání. Konflikty mezi ničivými a kladnými silami života, mezi morbiditou a zdravím, vytvořily určitou dialektiku, z níž se vynořovaly sociální systémy a ideologie. George Frankl si v 1. části svých sociálních dějin nevědomí nazvaných Archeologie mysli uvědomuje paradox, že jako psychoterapeut pomáhá řadě jedinců, přičemž společnost produkuje neurotiky v masovém měřítku a ve své struktuře i vnějších projevech vykazuje známky hluboké neurózy.

Výletem do statisícileté historie lidstva v knize Archeologie mysli hledá George Frankl nové psychické základy kultury lidstva, aniž by přijímal marxistické dogma o ekonomické základně společnosti, z níž jsou odvozeny všechny sociokulturní jevy, nebo univerzalitu oidipovského komplexu, v němž uvízl Freud a učinil z něj ztracenou naději lidstva. Autor vyhlásil válku hluboce zakořeněnému přesvědčení, že realita existuje objektivně a nezávisle na člověku. Ukazuje, že realitu, které čelíme, vytvořil člověk, a že je to lidstvo, které vytváří své vlastní podmínky a navíc to dělá většinou nevědomě. Výsledkem je závislost člověka na podmínkách, které si sám vytvořil. Autor analyzuje lidskou společnost podobně jako pacienta, u kterého platí, že čím podrobněji jsou zkoumány pacientovy neurotické symptomy, tím určitěji vedou jeho asociace zpět do minulosti a k jeho ranému dětství. Práce se sociální neurózou vrátila autora do dětství lidstva – do jeho prehistorie.

Mysl a realita

Robert Musil pravil: „Dá se říci, že člověk se stává sebou samým jen tím, že se nějak vyjádří, a toto sebevyjádření i jeho podoba se projeví ve formách a strukturách společnosti.“ Podobně řekl Karel Marx: „Lidská podstata je daná vlastní praxí, a realita, které člověk čelí, je jeho vlastní produkt.“ Představit si můžeme následovně: Náboženská hodnota vložená do malého kůlu ho promění v posvátný totem, dva přeložené kůly představují symbol kříže a s kouskem látky na kůlu máme národní vlajku – objekt, za který se obětuje život. Je tudíž zřejmé, že lidskou činnost a strukturu společnosti prostupují hodnoty, symboly, mýty a ideje. A sociokulturní úrovni musíme uznat i účinek mýtů – kolektivních fantazií, které sdílejí členové dané kultury na vnímání reality, na úsudek i chování. Lze říci, že kultura je veřejné vyjádření individuálních soukromých fantazií.

Patriarchát a matriarchát

Dějiny lidstva nejvíce poznamenává vztah mezi mužem a ženou. Proměnu matriarchátu v patriarchát považuje švýcarský historik J.J. Bachofen za nejvýznamnější událost v historii civilizace a dokládá toto tvrzení dramatickými díly starověkých Řeků, které zřetelně osvětlují konflikt mezi matriarchátem a patriarchátem. „Vztah, který je na počátku každé kultury, každé ctnosti, každého vznešenějšího aspektu existence, je vztah mezi matkou a dítětem, který působí jako božský princip lásky, spojení, míru. Při výchově dětí se žena naučí dříve než muž přenést svou láskyplnou péči za hranice ega k jiné bytosti a zaměřit veškeré své nadání k tomu, aby uchovala a zlepšila existenci někoho jiného. Žena v tomto stadiu je zdrojem vší kultury, vší dobré vůle, oddanosti, zájmu o živé a zármutku pro mrtvé. Láska pocházející z mateřství je nejen intenzivnější, ale i univerzálnější, zatímco otcovský princip je svou podstatou omezující. Idea mateřství vytváří pocit univerzálního bratrství mezi všemi lidmi, které odumírá s rozvojem otcovství. Lůno každé ženy dává bratry a sestry dětem každé jiné ženy, a vlast bude znát jen bratry a sestry až do dne, kdy vývoj paternální soustavy rozpustí nerozlišenou jednotu masy a nastolí princip jasného rozlišení.“

Z bohyně se stává čarodějnice

Ke konci magdalénského období (17-12 tisíc let) se v povaze maleb a rytin objevují změny. Okrouhlé obrysy maleb a kruhové vlnovky abstraktních rytin ustoupily drsnějším formám: liniím, které symbolizovaly kopí, šípy a oštěpy probodávající zvířata. Není pochyb, že tyto obrazy jsou výrazem proměny ochraňujícího a milujícího obrazu matky v rozhněvanou matku – bohyni. Charakter kouzel se mění od sympatické magie ke kouzlům, která mají někoho nakazit (uřknutí) nebo naopak něco odvrátit. Dramatická proměna obrazu bohyně má svůj základ ve změně postojů skutečných matek. Hrozivé superego se vyvíjí z dětského pocitu frustrace a strachu a z formování agresivních pudů, které jsou pak promítány do matky. Tento strach je však způsobem vlastní frustrací dítěte, kterému se nedostává libida. Příčinou jsou matčiny zábrany, kvůli kterým dítě zanedbává nebo se od něj vzdaluje. Proč matka zaujala tento postoj? Obvykle za tím stojí její vlastní pocit deprivace, kterou vyvolalo buď kulturní tabu, nebo nedostatek erotického uspokojení a pozornosti partnera. Pocit, že ji muž zanedbává, často způsobí, že se na něj žena rozzlobí. Její syn matčin hněv cítí, pak se rozzlobí sám, a když svůj hněv promítne na matku, nabude pro něj podoby hrozivé čarodějnice.

Muži se učí vládnout matce zemi

Sémě konfliktu mezi pohlavími se objevilo na vrcholu magdalénského kultury. Jeho příčinou byla ztráta intimity mezi muži a ženami ve velkých sídlištích. Tento konflikt postupně narůstal, až se z něj stala kulturní krize. V matriarchálních kulturách lidé nevěděli o souvislosti mez pohlavním stykem a reprodukcí. Byl to stav nevědomosti, který zatemnil mužovo vědomí, že je otcem, a způsobil, že úloha otce ve vztahu k dětem byla relativně bezvýznamná. V patriarchátu už byla tato role zcela jasná a kladl se na ni velký důraz. S nástupem zemědělství muži napadli matčino právo na následnictví a domáhali se práva na své zvěčnění v potomcích, prosazují svou nadřazenost jako produktivní a reproduktivní činitelé života. Agresivní mužské pudy, které se vyvíjely a formovaly po celá tisíciletí při pronásledování a zabíjení zvěře, se nyní obrátily k zemi. K nejvýznamnějším aspektům patriarchální kultury, které měly zásadní vliv na její sociální strukturu, patřil pojem vlastnictví a vývoj autoritářských, hierarchických systémů, jaké matriarchální společnost nikdy nezažila. Z mužů se stali tvůrci a vykonavatelé zákona a země, stejně jako ženy, byla na nich závislá. Patriarchální rodina tak představuje mužovo vlastnictví uplatňované na území, které ovládne a oseje, a je to i vlastnictví ženy a všech potomků, které mu porodí – majetek nese pečeť jeho jména.

Homosexuální bratrstvo

Lidé se před mateřskými hrozbami utekli k otcově lásce. Promítají svou touhu po moci a majetku do určitých jedinců, oslavují je jako krále, slouží jim a identifikují se s nimi, aby se podíleli na jejich slávě. Člověk vidí na jedné straně sám sebe jako mocnou a bohatou bytost a na druhé straně je ochoten se obětovat a otročit obrazu, který vložil do svého krále. Dělníci, kteří se lopotili na hradbách a vojáci, kteří obětovali své zdraví a život v boji svého krále, rozštěpili své fantazie o slávě a promítli je na „velkou autoritu“, jejíž sláva vrhne svůj odlesk na občana, který jí slouží. Vládce patriarchálního společenství vykonává svou moc nejen prostřednictvím osobního vlivu nebo schopností, ale i díky charizma, které mu udílejí jeho zvláštní vztahy s duchy a božstvy. On sám je subjektem božství, protože mu slouží a tím se ztotožňuje s jeho mocí. Celé společnosti tak vládne abstraktní obraz všemocného muže.

Věčný nepřítel

Jak čas běžel, ženy přestávaly být znázorňovány jako symboly plodnosti a začínaly se objevovat půvabné s jemným zevnějškem. Mužské projevy válečnictví přestaly být sporadickou aktivitou, ale institucionalizovanou a trvalou charakteristikou národního života. Králova moc získala nový rozměr, mohl požadovat bezpodmínečnou poslušnost armády složené z občanských nebo profesionálních vojáků a použít ji k libovolnému účelu podle vlastní volby. Právo krále na službu a oběti svých občanů zvýšilo jeho moc a činilo ji absolutní a paradoxně přidalo nový rozměr; pýchu a důstojnost občanů. Jejich ochota k válečnému sebeobětování totiž posílila jejich identifikaci s králem a zemí, neboť expanze národa, jeho vítězství a proměna v říši zvětšila jejich ego a králova pýcha se zračila i v pýše občanů. Avšak nepřítel je věčný, a tak je nad ním nutno neustále vítězit, aby se zajistila lidská svoboda před vnější i vnitřní hrozbou. Rámec, který dominuje naší civilizaci – je rámec říše a krále, který slouží k řešení neustálých oidipovských konfliktů mužů.

Marie Haisová
Autorka je ředitelkou Agentury GAIA


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0