Portál.cz > Portál v médiích > Příběhy o naději a důvěře (recenze)

Příběhy o naději a důvěře (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 13.11.2001

I když by to vlastně mělo být naopak, neboť jako první vyšly Příběhy o důvěře a Příběhy o naději následovaly za čtvrt roku. Obě knihy jsou písemnou formou přednášek o náboženství, na kterých svou slávu, posléze až k diskutabilní Nobelově ceně míru dovedenou, také založil Elie Wiesel . Čímž už zasvěcený čtenář ví, že se jedná o eseje jejichž obsah se bude vztahovat k judaismu, a tentokráte v podstatě nejen k němu.

I když by to vlastně mělo být naopak, neboť jako první vyšly Příběhy o důvěře a Příběhy o naději následovaly za čtvrt roku. Obě knihy jsou písemnou formou přednášek o náboženství, na kterých svou slávu, posléze až k diskutabilní Nobelově ceně míru dovedenou, také založil Elie Wiesel . Čímž už zasvěcený čtenář ví, že se jedná o eseje jejichž obsah se bude vztahovat k judaismu, a tentokráte v podstatě nejen k němu.
Původní, francouzský název této práce je Célébration prophétique, Portraits et légendes z čehož i značně amatérský francouzštinář pochopí, proč se tato práce týká nejen judaismu, ačkoliv se týká jeho kořenů, to jest, biblických postav, židovskou tradicí označovaných jako proroky/-ně.
Kniha „Příběhů o důvěře“ je věnována postavám, které křesťané za proroky ani nepovažují. První je Noe - přeživší. Wiesel krátce uvede do děje, zde ani příliš netřeba, příběh o potopě je a arše je dostatečně známý, a již klade všetečné dotazy: A proč má být zachráněn právě Noe? Proč zvýhodňovat někoho, kdo konec konců neudělal nic zvláštního? A pak rozehraje spektákl citátů, důkazů a protidůkazů. Chvílemi tak Noe vypadá jako ten nejlepší, o dva odstavce dál už je to trouba, kterého nenapadne po potopě světa udělat nic jiného než se namazat a ještě dál jako ten, který boží výzvu ne zcela pochopil. Když už je nejhůř i nad Noem začne vycházet teologické slunce a nakonec z eseje rozhodně se psí hlavou nevyjde, ba naopak je náležitě uctěn a ověnčen. Tak ostatně skončí každý esej - Wiesel ví, co mu má vyjít! Cestou k tomuto čekanému závěru překvapí. Kromě Bible těží z Midraše, Talmudu, kabaly i dalších židovských teologických a mystických traktátů, z anekdot i ze Sartra, či jiných filozofů.

Ovšem není všechno zlato, co se teologií třpytí. Za ilustraci může sloužit hned druhý esej věnovaný ženám Abrahámovým, Sáře a Hagar. Zásadní příběh všech tří velkých monoteismů. Sára je patrně neplodná i pročež sežene manželovi otrokyni, Hagar, aby alespoň takto dala manželovi kýženého syna. Akce se vydaří, Izmael je na světě. Ale ouha, Hagar narostl hřebínek, hádá se se Sárou, a to v době, kdy má i tato syna - Izáka. Realista se proto nediví, že jsou oba, kverulantka i její syn, záhy vyhnáni do pouště. Odmyslíme-li si jména a ponecháme jen činy, máme před sebou paragraf Chammurapiho zákoníku jako vystřižený. Tak proč je taková banalita tak ceněným mýtem? Kdepak, Wiesela nenachytáte, ví kudy ven:
My však dáváme přednost své vlastní tradici. Studujeme-li dějiny, uvědomíme si, že obsahují bohatství pocházející z jejich vlastních hlubin. Chammurapiho zákoník nás zajímá, ale Tóru může vysvětlit zase jen Tóra. „Moše kibel Tora m-isinaj.“ - to je věta, která charakterizuje celý judaismus. Všechno nás odkazuje k Sínaji, vše totiž pochází ze Sínaje. Význam musí vyplynout ze samotného textu. Ostatně sám autor s Chammurapiho zákoníkem přišel, tak by bylo podezřelé kdyby si na něm vylámal zuby.
Nevyláme si je ani na solném sloupu, který zůstal po Lotově ženě. Sodoma, město, které dosud nikdo nenašel, město, které příliš, řekněme, rozzlobilo nejvyššího. Město kde ve velmi důkladně věnovali cizincům, zpravidla až do smrti, o které se hosté zpravidla domnívali, že by mohla přijít mnohem, mnohem dřív. To se vcelku ví, ale neví se proč. Půda Sodomy byla totiž zlatá, na co se tam sáhlo, to se tam dařilo. Město si žilo v blahobytu a o běžence nemělo zájem, xenofobie byla státním zájmem. A každý ví, že to byli úchylové... Ostatně, tajemné Lotovy hosty napráší místním jinotajem Lotova žena. Lot sám místo neznámých návštěvníků nabídne davu v plen své dvě dcery. Kromě toho se v midraši říká, že Lot je sexuální maniak - kamkoliv pohlédne, hledá jen ženy. Verš „a Lot vzhlédl a spatřil celou planinu Jordánu“ je podle rabi Nachmana bar Chaniny čistě erotická metafora... Zkrátka z příběhu o Sodomě se vyvine velmi zajímavé čtení, kde se dovíte spoustu nového i o incestu i to, že se musíte občas ohlížet zpět, aby jste se nezměnili v kus ledu.
Pak nastane velký střih a posun o velký kus dál přímo až k odchodu z Egypta. Následující čtyři eseje jsou věnovány důkladnému rozboru jedné rodiny. Mimo známých figur Mojžíže, Árona a Miriam, které zná každý divák disneyovek jsou tu ještě dva značně méně známí bratři, Nádab a Abíhú, synové Áronovi. Ostatně, vše co se o nich lze dozvědět, je že „zemřeli před Hospodinem“, neboť „vyšlehl oheň od Hospodina“, za to, že před něj „přišli s cizím ohněm“. Ale i těch několika vět Wiesel vykřeše příběh o vině, dokonalosti, záchraně. Záchraně nejen pro dva biblické bratry, ale i pro velmi mnoho svých současníků...
Od komorního příběhu autor přechází k velkolepému historickému dramatu. Dramatičnost osudů hlavní postavy nejlépe vykreslí začátek 11. kapitoly knihy Soudců: Jefte pak Galádský byl muž udatný a byl syn ženy nevěstky, z níž zplodil Galád řečeného Jefte. Ale i manželka Galádova naplodila mu synů, a když dorostli synové manželky té, vyhnali Jefte. Jefta se pak stane náčelníkem lupičů, posléze válečným vůdcem židovských kmenů, aby se nakonec stal obětí známého triku mnoha legend: „obětuji to první, co doma uvidím“ (v tomto případě jedinou dceru).
Biblické inspirace Wieselovy se zastaví ještě u starozákonního playboye Samsona a znovu se zklidní u komornějšího příběhu Rút, babičky králů, který v zásadě přeroste spíše v esej o vztahu Židů k jiným národům a především ke konvertitům.

Teprve až druhá z knih, Příběhy o naději, je věnována klasickým prorokům, jak jsme na ně v Evropě zvyklí. Zde by bylo na místě pozastavit se nad otázkou, proč kniha v originále jednoho názvu, vychází v češtině ve dvou. Patrně zde existuje i jiný než ekonomický důvod. jednak ono rozdělení na důvěru a naději docela sedí a druhak mají obě knihy vlastní úvod. Z tohoto druhého úvodu jsem také vybral krátký citát, který dle mého názoru ilustruje jistá úskalí teologických vysvětlení: V teologii mají všechny otázky svou váhu, avšak co se týče víry, bývá někdy lepší, když otázkám předcházejí odpovědi. Osobně jsem k lidem vybaveným liž dopředu prefabrikovanými odpověďmi značně skeptický.
Prvním probíraným je Elijáš, svědek vidění, které svého času tolik zaměstnalo von Dänikena i mnoho jiných. Z celého příběhu ztrapňovatele a hubitele uctívačů Baalových a současníka Homérova si vyberu malou drobnost. Elijáš se často zjevuje aby pomohl. Nikdo neví jak vypadal, takže se zjevuje všelijak, jako příslušník roztodivných národů i sociálních vrstev. Rabi Meira při pronásledování římskými vojáky zachránil dokonce tak, že se na něj nalepil jakožto prodejná ženština. Zmatení pronásledovatelé si řekli, že hledaný světec se nemůže procházet s podobnou osobou a šli hledat jinde. Wiesel jim radí: Mohli se k problému postavit jinak: „Ta žena, kterou provází rabi Meir, nemůže být taková, jaká se zdá, možná je to prorok Elijáš!“ Jenomže od římské policie... se takové úvahy nedaly čekat. (K čemuž mohu dodat jen tolik, že bych byl neskonale vděčen, kdybych se nedožil doby, kdy půjde podobné úvahy od policie čekat.)
Dalším je Jonáš oblíbenec psychoanalytiků různých škol a zaměření. Málokteré dvě strany v Bibli se těší takové pozornosti, navzdory tomu, že v židovské tradici má předčítání jeho příběhu místo pozdě odpoledne na Jom Kipur, čemuž Wiesel říká „hluché místo“. Stanete-li se prostě archetypem a ještě se povozíte ve velrybě, máte o popularitu postaráno, i když jste nic takového rozhodně nechtěli. A navíc: Existuje nějaký jiný posvátný, vnuknutý a věčný text, který by neskončil nějakým tvrzením nebo přikázáním, nýbrž - otazníkem?

Jestliže v prvé části byly eseje chronologicky seřazeny, pak část druhá je oproti biblickému řazení knih zpřeházená, po Jonášovi následuje Izajáš, kníže proroků, bratranec krále. Čtyři krále přežil a pátý, jeho vlastní vnuk Menaše jej nechal popravit - nečekaně za rouhání a protiřečení Mojžíšovu učení. Izajáš - nejsmutnější a nejdůvěřivější z proroků.
To Daniel, to je miláček všech. Je sice odvlečen jako posluha do Babylónie a vykastrován, ale dovede si vykecat košer stravu pro sebe a své kamarády, které potom ještě zachrání z ohnivé pece. Na dvorech okultně založeného Nebúkadnesara i jeho následníka Belšasara sluje pověstí neomylného vykladače snů (což je ostatně tradiční židovské povolání do dnešních dnů). Má vidění a podle talmudu viděl víc než proroci Ageus, Zcharjáš a Malachiáš dohromady, ale přesto není nikdy nazván prorokem, tím je v jeho době Abakuk. V tomto atlase proroků je tak Daniel, babylónsky Beltšasar, vyjímečný, že by Mené, tekél ú-parsín, platilo i na něj?
Ne všem se však v době pádu Jeruzaléma daří tak dobře jako Danielovi. Jeremjáš má na věc jiný názor a také podstatně trpčí úděl. Prorokuje od dvaadvaceti, deset let si posedí a nakonec umře v šedesáti bezdětný a svobodný v Egyptě, možná dokonce zabitý příslušníky vlastního národa. Svědek, který přežil, aby mluvil a kterého nikdo neposlouchal. To od něj pochází, „jít jako ovce na porážku“ a také: „Šalom, šalom ve-ejn šalom.“ Celý svět mluví o míru a míru není.
„...a poznají, že jsem Bůh!“ a střelba do ztracena. Tak tuhle frázi sám Ezechiel použil padesátkrát. Také zažil zničení Jeruzaléma, ale ještě předtím mu zemřela i žena, což na něm zanechalo nesmazatelné stopy. Někteří označují jeho chování za patologické a neurotické. V protikladu k dědičnému hříchu Tóry hlásá osobní odpovědnost. Nejen proto si vysloužil jistý odstup talmudu, vyčítají mu také, že příliš mluvil o svých viděních. Bůh neříká: „Řekni jim, co vidíš,“ ale spíš : „Řekni jim, co slyšíš.“
Následuje příběh o znovuvybudování Jeruzaléma a návratu z Perské říše do Palestiny, příběh intelektuála v pozadí a ideologa celé akce Ezdráše a organizátora v terénu Nehemjáše. Dokonce on-line i se srovnáním Kýrovy říše se současnou Amerikou na konci.
Poslední kapitola je věnována Ester a tajemné válce pletich na perském dvoře, v níž nakonec výjimečně nejsou pobiti Židi, ale naopak přechytračení strůjci pogromu. A je jich pobito opravdu hodně. Nebo je to také příběh a svátku Purim, při kterém se mají všichni zpít do němoty. Anebo je to o legendě, kterou bylo třeba vymyslet k oblíbenému svátku? Víc toho rozhodně vyčtete sami.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0