Portál.cz > Portál v médiích > Témata psychoanalýzy II (recenze)

Témata psychoanalýzy II (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 28.8.2003

Témata psychoanalýzy II tvoří organické pokračování prvního dílu. Pohledem do obsahu zjistíme, v tomto díle půjde o shrnutí sexuálních témat psychoanalýzy na prahu třetího milénia. Podobně jako v dílu prvním byla i zde každá kapitola napsána jiným britským autorem pro poučenou, avšak nikoli odbornou (to jest profesionální) čtenářskou obec.

Obsahem první kapitoly je termín vpravdě freudovský – Libido; autor Roger Kennedy. Libido je Freudův koncept mentálního aspektu sexuální energie, která tvoří základ různých podob sexuálního úsilí. Je to teoretický koncept, který byl původně navržen, aby objasnil patologické jevy, klinicky zaznamenané u neurotických pacientů. Kapitola má historicko-přehledový ráz. Všímá si vývoje a použití libida v díle samotného Freuda a jeho další zpracování francouzským psychoanalytikem J. Lacanem. Na stránce vydavatele je přístupna kapitola Narcismus a libido / já a láska.

V samém závěru Kennedyho příspěvku je rozebrána i ideologie Herberta Marcuse. Marcus rozvíjel Freudovu teorii libida za pomocí své vlastní odrůdy marxismu a napadal moderní civilizaci za to, že se stala příliš represivní. Jestliže dříve, když základní komodity byly vzácné, byla restrikce sexuálních pudů nezbytná, nyní, když nepříjemné práce je minimum, už nemusíme svou sexualitu zadržovat, hlásal Marcus. Není proto divu, že jeho myšlenky tak silně ovlivnily revoluční studentské hnutí šedesátých let.

Kapitola Nicoly Albel-Hirsch je věnována Erotu s podtitulem princip přitažlivosti. Hlavními myšlenkami celé kapitoly je, že jen rozdělené (byl-li rozdíl rozpoznán) je možné spojovat a že v Erotu je skryta ambivalence – potenciál k rozvracení i spojování, k omlazování i ničení. Přičemž poslední je pokrokově ilustrováno analogií s parasexem baktérií. Ambivalence Erotu ve formě lásky a sexu je ostatně přítomna i v rozporu mezi původní Freudovou teorií pudů a teorií objektních vztahů Melanie Klein.

Proces vzniku komplexní a velkomyslné lásky je vystavěn na práci Kleinové z roku 1920, ve které se rozebírá opera „Kouzelné slovo“. Je to příběh šestiletého chlapce, který nechce psát domácí úkol a když mu matka vyhubuje, rozzuří se, zdemoluje pokoj, vyjme z hodin kyvadlo a pokusí se zavraždit veverku v kleci. Následně se na něj vrhnou poškozené věci a vůbec veškerenstvo a hošíka zachrání jen bitka o právo prvního lynče ve které je veverka zraněna. Při jejím ošetřování je právě šepotem „mámo“ spasen a divák si může jít dát panáka. Co vlastně chlapec napadá. Podle Kleinové jsou to rodiče ve vztahu jednoho k druhému – pastýř a pastýřka jsou odtrženi jeden od druhého, veverka v kleci je napadena, kyvadlo je vytrženo z hodin. Nic nemá být uvnitř něčeho jiného – žádný penis v matčině těle. A poučení? Láska má vzít destruktivnost v úvahu. ... Například Segal tvrdí, že udržitelný mír může po válce následovat pouze tehdy, dokážou-li vítěz i poražený vzít vážně množství napáchaných škod a pocítí vinu za promarnění životů a zdrojů.

Kdo se předchozího odstavce zděsil, ten si u článku Claire Pajackowské o Perverzi také neodpočine, neboť správný psychoanalytik vidí fetišismus i v návštěvě biografu. Autorka překvapivě radikálně vystupuje proti sociálnímu determinismu ve formě „gayské“ teorie (ale z téhož ideového substrát vyrůstá i radikální feminismus): Ale oslava „gayství“ může být (politicky i osobně) neadekvátní, pokud je použita k popření skutečných problémů perverzní subjektivity – například tvrzení, že perverzní „řešení“ vytvořené v úzkosti ze sexuality je nejlepším ze všech možných světů a je nadřazené té nemastné, neslané, „normální“, „vanilkové“ sexualitě.

Ale zpět ke dříve zmíněné struktuře fetišismu, která je nepostradatelnou součástí sledování obyčejného filmového příběhu. Tak to alespoň viděl strukturalista Christian Metz, který k psychoanalýze zběhl od sémiotiky a vypracoval filmovou teorii stavějící právě na ní. Metz popisuje film jako „imaginární označovač“ a strukturu reprezentace ve filmu popisuje jako analogickou se strukturou popření v psychickém aparátu. Kromě primární identifikace ze sledování z pohodlné temnoty a sekundární z identifikace s hrdinou, autorka píše: Plátno je prs, nabízející se k nakrmení publika, z něhož se stali „šmírující Pepíčkové“, udržující vzrušení samotným aktem dívání. Pak nepřekvapí ani to, že feministky odhalily „patriarchální filmovou formu klasického realismu v hollywoodském filmu“.

O skutečné současnosti této práce svědčí i to, že neunikl ani Harry Potter – příběh jednoznačného falického triumfu. Falická fáze, předcházející fázi genitální, je zaměřena k falu „osamocenému a mocnému“, nikoliv orgánu početí odlišujícímu chlapce od muže. V sublimaci pudů anální fáze zase psychoanalýza vidí důležitý zdroj umělecké tvořivosti, v potlačení fantazií z tohoto období zase zdroje ideologií rasismu a antisemitismu a k infantilním teoriím stejného období váží i mýtus neposkvrněného početí. Není pak divu, že psychoanalýza má nevšední množství zarytých nepřátel vpravo i vlevo, ani že Freud je považován ze nevysychající studnici myšlenek a konceptů, kterého uvádějí všichni, ať s ním jakkoli nesouhlasí.

V rachotu velkých proklamací nezanikají ani kapitoly hledající příčiny perverzí i jejich léčby. V tomto bodě se současní psychoanalytici překvapivě shodují s tradiční medicínou. Léčba je obtížná, pacienti cítí nadřazenost „své“ sexuality a nehodlají se jí vzdát.

Poslední kapitola Bretta Kahra se zabývá Exhibicionismem . Začíná od vlastních zkušeností. Tedy ne že by se sám autor vydával do parku v dlouhém kabátě, jedná se o zkušenost trpného účastníka, čili oběti. Zmiňuje něco groteskních historických případů i kvalifikovaný přehled poznatků o exhibicionismu shodující se s psychiatrickým pohledem Weissovým.

Kahr si oblast působnosti rozhodně nijak nezužuje: Exhibicionismus nikdy není jen polem působnosti klinických exhibicionistů. ... Jak jinak chápat nikdy nekončící konvoj lidí, kteří jsou ochotni v televizních talk-slow vyprávět o svých matkách alkoholičkách a o svých otcích transvestitech? Člověk si nemusí přímo sundávat kalhoty, aby byl považován za exhibicionistu, může také exhibicionistickým způsobem odhalit aspekty své povahy nebo osobního stylu.

Nebylo dosud řečeno, že psychoanalýza vidí v exhibicionismu obranu před kastrační úzkostí, či prostředek dosahování hlubšího pocitu mužnosti u muže, který bojuje s vlastním smyslem pro sexuální identitu (Socarides). Kahr uvádí i případ ženské exhibicionistky, zaznamenaný v roce 1945 Fenichelem. Celou kapitolu pak uzavírá varování před upozaděností: Psychologický inhibicionismus jde ruku v ruce s útoky na tvořivost.

Každá kapitola druhého dílu obsahuje závěrečnou shrnující podkapitolu. Články v obou dílech obsahují samozřejmě i detailní poznámkový aparát a obsáhlou literaturu. Vydal Portál v roce 2002.

Autor: Jaromír Kopeček
 
Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0