Portál.cz > Portál v médiích > Základy antropologie a etnologie

Základy antropologie a etnologie

Autor: Jaromír Kopeček, PhD | Datum: 23.4.2002

Kniha francouzského antropologa Jeana Copanse se v zásadě drží svého názvu, ale ... problém je v jeho „čtení“. Řekl bych, že když si otevřete knihu s názvem „Základy matematiky“ budou tam především rovnice anebo teorie čísel, podle toho, jak moc základní chtěl autor být. Patrně však převážnou část spisku nebudou tvořit informace o tom, jak se vyučovaly integrály dříve a nyní, jak se jejich výuka liší v Anglii, USA a Francii, nemluvě už vůbec o alternativních národních definicích sčítání.

 V této knize se čtenář musí smířit s tím, že se doví mnohem více o antropologii a etnologii než o předmětu jejího bádání. Nejen ty, kdo četli Pratchettovo Těžké melodično, pobaví, že z bratru 100-stránkového textu 5 řeší otázku, jak si vlastně chtějí antropologové říkat. Tu slovíčko utrpí škodu od imperialistů, tu od marxistů, každou chvíli naleznete ve vlastním zelí sociology a když naleznete vlastní žírnou pastvinu, tak Vás z ní vyženou ekonomové, politologové nebo psychologové. Ostatně právě toto terminologicko-tematické vyjasňování měla kniha poskytnout. Dle názoru autora má být více než komentovaným přehledem literatury, dle mého názoru má být můstkem od antropologie staré, zatížené hříchy zkreslení, tradic a omylů k nové, dynamické přírodní vědě.
Etnologie byla už od svých dávných a filozofických počátků spojována s vytržením z prostředí, s osobní zkušeností, s morálními otázkami ohledně identity bližních, krátce řečeno - s formou romantického a samotářského hrdinství. Toto je první věta první kapitoly „Povolání antropologa“. V ní se čtenář doví, že antropologové sbírají předměty, texty a obrázky, které získávají z různých pramenů, mnohdy nezbytným terénním výzkumem. Zde je antropolog, z prvního citátu víme, že samotář, nucen být člověkem-orchestrem. Užívá však často služeb podřízených, ať již jsou ze studované populace, nebo nikoliv. Je tu personál poskytující domácí, sexuální či vědecké služby. A zde se je úhelný kámen celé knihy: nakolik je pozorování a výzkum ovlivněno osobou výzkumníka, jeho vlastní osobností, kulturou ze které vzešel a kolik toho může vyčíst ze zpráv jiných výzkumníků a pozorovatelů. Spolu s tradicí kultu předchůdců, zásadní obecné problémy zmiňovaných věd.
Interpretace jsou patrně vždy více či méně poplatné teoriím a idejím. Je nasnadě, že je pak možné provést ideologickou filtraci. Ale nové čtení teoretických tradic má svá omezení, protože obor přestává být experimentální - pojmová spekulace se tak stává lacinou a jakoby filozofickou. To je jistě nejvýraznějším znakem postmoderního trendu posledních deseti let. ... Avšak ve snaze o upřesnění smyslu slov postmoderní antropologové zapomínají na samu společenskou realitu, která nepotřebuje slov etnologa, aby mohla existovat.
Postmodernismus sice ve tvářích skeptiků vyvolává modrofialové skvrny, avšak naleznou se i horší -ismy navíc zmiňované nejen jako okrajové a překonané. Například pro americkou antropologii uvádí autor jako dominantní směr kulturalismus F. Boase a jeho žáků. Tou hlavní žákyní je M. Meadová, které se tak vášnivě nechala obalamutit nedospělými samojskými děvčaty a svými sny, že zkompilovala mýtus o sexuálně nevázaném a bezžárlivostním ráji, který se dosud, ne zcela podařilo vyvrátit. Kritiku jejího terénního výzkumu autor zmiňuje odkazem na knihu D. Freemana.
Pravou perličkou jsou, zvláště pak pro českého čtenáře, výroky typu: Směr vývoje v sociálních vědách vyvolaný novou světovou situací po roce 1945, zhodnocení hypotéz M. Mausse, strukturní analýzou C. Lévi-Strausse a konečně úspěch marxistické teorie v antropologii šedesátých let si konkurují v mobilizaci úvah etnologů a antropologů okolo rozporů vyvolaných mzdovým systémem a peněžní ekonomií uvnitř společností, které byly až do té doby považovány za předkapitalistické či subsistenční. Převládajícím směrem francouzské antropologie je stále strukturální marxismus, podotýkám, že originál je z roku 1996. Zajímavé. Copans má také nějaké ty publikace z časopisu „Communisme“, v jiných docela čile skloňuje proletariát třetího světa. (Jeho terénní práce probíhala v 60-tých a 70-tých letech v Africe - hlavně studium marabutů v Senegalu. Po roce 1980 publikoval „jen“ 24 prací, avšak 113 jich bylo citováno.)
Nepřekvapí proto, že sociobiologii mezi francouzskými antropology pšenka příliš nekvete a Copans ji označuje jako extrémní směr. Celá tradice kulturní a sociální antropologie (včetně marxistické) je poznamenána pokusy tyto otázky sociologizovat, v rámci sociálních vztahů však zachovává místo vlastní demografické dynamice. „Neextrémní“ směry, tak sice na tyto otázky, reprodukce, diferenciace pohlaví a kontroly sexuálního vztahu a diferenciace dělby práce teorie mají, ale jak ukazuje předchozí citát, k použití příliš nejsou, patrně tím, že pohlaví skutečně nejsou smluvní termíny a biologie v nich má své hlavní slovo. O to překvapivější je odsouzení legendy o matriarchátu: V 19. století vyslovili někteří teoretici domněnku, že první společnosti žily v matriarchátu a že byly založeny na dominantním postavení matek a žen. Nic však nenasvědčuje tomu, že by takový systém skutečně existoval.
Po kapitolách terminologických a rámce působnosti vytyčujících jsou zařazeny dvě kapitoly shrnující přístup sledovaných věd k sociálním vazbám, příbuzenství, ekonomice, společenskému řádu, vírám, řeči, jazykům, kulturním synkretismům a akulturaci, prostě všechno to, co bylo zvykem zkoumat v těchto „jino“-zpytných vědách. Netknuté, původní kultury už však řádku let neexistují (pokud kdy vůbec existovaly). Toto zjištění otřásá samotným základním dogmatem a hlavně zaběhlou praxí antropologie i etnologie. Tyto trable se projevují obzvláště od doby, co domorodé společnosti po kontaktu s bílým mužem poslušně nevymírají, ale obratně se přizpůsobují komerční ekonomice, naopak kultury staršími teoriemi označované za dynamické tváří v tvář kapitalismu ztrácejí dech, což o jejich dynamice příliš nesvědčí. Dalo by se říci, že tyto kapitoly líčí obě vědy v rozpačitém a zmateném tápání.
Vybřednutí z překonanosti ukazují poslední dvě kapitoly, popisující přechod od pohledu zvenčí k pohledu sdílenému. Lze bez obtíží chápat váhu tradic, tíže ideologií, osobních zájmů, které vyvíjejí tlak na zachování nabytého. Ale vedle této sociologie nebo etnologie antropologie je nutné hodnotit volby samotných vědců a rozhodnout, zda etnologie a antropologie mají, nebo nemají vlastní identitu, vědeckou originálnost, které by způsobily, že by aktualizace a (nucená) adaptace programu byla spíše vnitřní dynamikou než oportunismem z lenosti. Jak již bylo naznačeno, nové přístupy, studium blízkého, slaví úspěchy (i v dobývání nových území): Tuto novou etnologii vymezuje veškerý společenský život: od alkoholické kultury dokařů v Le Havru, zvyků uživatelů mrazniček nebo stěhovacích služeb až k zjevení Panny Marie ... Stručně řečeno, není možné mít ještě modernější přístup, než má etnologie!
Zdá se, že antropologie svou novou tvář našla, ostatně bylo by tragické kdyby ne, mezi antropologické vědy totiž mimo etnologie a biologické antropologie patří i lingvistika a archeologie. Uvádím alespoň jedno „prohlédnutí“ za všechny: Tato hnutí (za požadavky domorodců) se zdají být podřízena klasické logice moci nebo zvláštních zájmů - z těchto důvodů by bylo naivní věřit, že náčelníci a vůdci reprezentují objektivně nebo abstraktně svou původní kulturu vzhledem k tomu, že jejich státním a mezinárodním protějškům se daří získávat je na svou stranu, korumpovat je a neutralizovat. Nic však není ideální a prosté problémů: Ještě příliš často se lze u těchto disciplín setkat s nálepkou „dobrého divocha“. Je to sice přežitý přístup, ale současně zůstává dobrou reklamou a dosud je možné nalézt velké množství badatelů, kteří se ho drží.
Pokud se smíříte s výše nastíněným obsahem knihy, odměnou Vám budou dodatky shrnující 26 velkých etnologických výzkumů (Malinowski, Lévi-Strauss, atd.), přehled odborného etnologického filmu, odkazy na praktikující instituce a značně obsáhlá literatura autorská i překladateli doplněná česká, slovenská a anglická.
Vydal Portál v roce 2001.

Jaromír Kopeček
Recenze byla původně napsána pro
www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0