Portál.cz > Portál v médiích > Základy psychologie emocí (recenze J. Kopečka)

Základy psychologie emocí (recenze J. Kopečka)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 14.2.2003

Emoce jsou výrazem našeho ryze subjektivního vztahu ke světu, emoční rejstřík je výpovědí o komplexnosti tohoto vztahu, věnujeme-li pozornost vlastním emocím, jdeme dobrou cestou k budování a udržování vlastní integrity. Emoce jsou tradičně považovány za protikladné k rozumu. Buď můžeme problém začít analyzovat nebo můžeme začít lomit rukama a kvílet, případně převracet stoly a rozbíjet nábytek, podle nálady. Vzdělanec emoce neprojevuje a ve shodě se stoicismem a buddhismem je považuje za fuj-věc, kterou přinesl pes ze smetiště. Nicméně psychologové jsou nebojácní a ani prostor mezi psími čelistmi před nimi není bezpečen, a právě proto pro nás připravili šokující zjištění, že: Ve skutečnosti jsou emocionální a kognitivní procesy velmi těsně propojeny od svých prvopočátků. K našemu prospěchu se vzájemně doplňují. Emoce nejsou oproti tradičním představám ničím nepostižitelným. Ale je pravdou, že jejich zkoumání není snadné a je plné metodologických úskalí. Ostatně lidová moudrost už dávno tvrdila, že facka není argument, ale řešení.

Základy psychologie emocí sepsané Ivou Stuchlíkovou jsou vysokoškolskou učebnicí. Pro případné čtenáře z toho vyplývá především přehledné členění do podkapitol, klasický poznámkový a citační aparát a především přehledné abstrakty a shrnutí ke každé kapitole. Styl je čtivý a průstřelný, autorka v úvodu sama poznamenává, že kniha nepředpokládá žádné zvláštní psychologické znalosti, s čímž nelze, než souhlasit.

Nahlédnutím do obsahu zjistíme, že se autorce podařilo velmi elegantně proplout i klasickým úskalím: poctou předchůdcům. Netřeba proto číst žádné: „již staří Římané“, neboť i historická kapitola věcně uvádí do myšlenkového podhoubí dobových odborníků, a to navzdory tomu, že právě emoce jsou baštou subjektivity a leckterá lidová průpovídka je hodnotnější než celá léta výzkumů. Například: „Konec dobrý, všechno dobré“, se transformuje do Pravidla vrcholu a konce.

Podle toho, v čem viděli nejméně zkreslený projev emocí, se psychologové zaměřovali na motivaci (zde patří Freud a Jung), fyziologii nebo projevy emocí v chování. Stopy metodologie jejich práce se pak otiskly i do jejich teorií. Je vcelku pochopitelné, že následnost percepce - emocionální prožitek – tělesné změny, podle „zdravého rozumu“ prosazovali motivačně orientovaní psychologové, zatímco model percepce – motorická reakce – emocionální prožitek vytvořili James a Lange, zastánci přístupu fyziologického. Mnohem více, než teoretické třenice, zvláště poučující se laiky, zaujmou drobné výsledky a postřehy. Zastánci fyziologického přístupu objevili, že vozíčkáři vykazují nižší emocionalitu, dokonce klesající s mírou postižení, čímž částečně podpořili Jamesovu teorii. Naopak předpoklad, že snáze rozrušitelní piloti by měli mít horší bojové výsledky se nepotvrdil – měli jen větší sklon k psychosomatickým poruchám.

Překvapilo mne kladné hodnocení evolučních přístupů (emoce a emocionální chování jsou adaptivní), které se kromě Skinnera skrývají pod přístupem zaměřeným na výraz a projevy chování. Ukazuje se i mnohem hlubší zapletenost emočně-kognitivní, jakož i duchovno-přírodní, zatímco řízená imaginace k fyziologickému obrazu emocí nevede, podání adrenalinu, či dýchání nosem emoční změny způsobují. Před rigidním modifikováním fyziologické reakce formou somatického zmírňování emocí (meditace, běhání, chlast) autorka dokonce varuje s upozorněním, že může vést k otupění a ztrátě lidskosti. Svůj emoční stav můžeme dokonce ovlivňovat i výrazem v obličeji, obličejový výraz emoce je totiž vrozený a je naučeným způsoben modulován. Tím se vracíme zpět na začátek tohoto odstavce tvrzením, že emoce jsou složité systémy, umožňující fyzické a sociální přežití. Sociální úzkost navíc motivuje jedince k tomu, aby se vyhýbali chování, které by je vzdalovalo normám skupiny. Strach z „nepřítele“ je velmi dobře znám a zneužíván pro zvyšování soudržnosti skupin a manipulaci veřejného mínění (viz hledání „obětního beránka“ mimo většinovou společnost při ekonomické recesi...).

Významný je vliv emočního naladění na učení a nemusí to být jen lidové ponaučení, že dobře se učí jen to, co nás baví. Negativní nálady podporují analytické strategie směřující ke zdroji problému a naopak pozitivní nálady umožňují jednodušší heuristické strategie a drobný risk, ale hněv analytické myšlení redukuje a podporuje ochotu riskovat. Shrneme-li, pak pozitivní emoce posilují učení a výkon, totéž ale zvládne i strach – jsme předpřipraveni učit se pod trestem, i když tyto trestné vědomosti zapomínáme snáze než to, co jsme se naučili dobrovolně.

Přímo šokující je citovaný článek Lyubomirské a Rosse(/ové?) zabývající se emočním hodnocením dostupných strategií u lidí, kteří se hodnotí jako šťastní a nešťastní. Šťastní a nešťastní lidé se liší v konkrétních kognitivních a motivačních strategiích, které užívají, a také v dílčích zkresleních, která vykazují. ... Ovšem v případě, kdy nějaká vnější autorita rozhodovala o nějakém závažném výběru, šťastní jedinci výrazně snižovali hodnotu nebo význam té žádoucí, ale zakázané varianty, ke které se nemohli dostat. ... U nešťastných účastníků pokusu se oproti tomu objevovala silná potřeba racionalizovat nedostupnost žádoucí varianty, a to bez ohledu na její význam. Oproti tomu, když došlo na důležitá rozhodnutí, tato jejich strategie nebyla dostatečná, protože trvali na svém negativním hodnocení alternativ, které pro ně zůstávaly ve hře. Alias, nešťastní jsou nešťastní proto, že si nedokážou nabulíkovat, že jsou šťastní. Dílčím zjištěním bylo i to, že pokud měli účastníci pokusu instrukce k zaměření pozornosti na přemýšlení o sobě, začali používat nešťastné strategie, a naopak při pokusu, který v přemítání (ruminaci) zabraňoval byli, všichni šťastnější. Tato zjištění budí celou řadu provokujících otázek: Je možné být zároveň šťastný a hluboce reflektující?

O štěstí je toho zmíněno vůbec hodně; nemůže jej být dosaženo například tím, že budeme chtít od života velmi málo, nebo tím, že budeme pasivní (to, že nepadá samo do klína, se také ví už dlouho). Štěstí je nulový rozdíl mezi realitou na naším očekáváním, je to vysoce dynamická emoce. Jednou ze strategií, jak ho dosáhnout, je zaměření se na samu činnost, spíše než na výsledky (aplikovaný taoismus?). Se štěstím souvisí radost: Hledání intenzivní, dlouhotrvající radosti je ztracenou bitvou, protože neurální aparát funguje tak, že je-li zažívána určitá emoce intenzivně a déle, dojde k jejímu překmitnutí do protikladné hédonické kvality. Naše vlastní tělo nás z radosti prostě vyreguluje.

Mnoho poučného je zmíněno i u emocí negativních. Kupříkladu, zvláště v politických komentářích, často opomíjený rozdíl mezi hněvem a nenávistí. Nenávist vyplývá z přesvědčení (nikoliv ze skutků), časem se neléčí a neztrácí, není provázena afektem a snahou „vyhnout se“. Politická práce se strachem čpí z následujícího citátu z behaviorálního přístupu k témuž: Existují tři cesty, jimiž člověk strach získává: klasické podmiňování, učení se modelováním (vidíme-li někoho, že křičí strachy a utíká, jsme poněkud postrašení) a přijímání informací o strach vzbuzujících objektech nebo jevech (viz např. rozsáhlé protestní akce proti Jaderné elektrárně Temelín v Rakousku). A do třetice musím zmínit ještě pohrdání směrem vzhůru: Politici – považujeme je za morální vazaly – sami si vybrali kontakt s morální špínou a za to jim jako kompenzaci přisuzujeme výhody.

Kapitola „Vybrané emoce a jejich dynamika“ je vůbec vrcholem celé knihy. Zastánce sociálních experimentů patrně nepotěší, že kibucníci žijící v rovnosti si závidí více, než lidé v otevřené společnosti. Nezapomeňte! Potlačování emočních impulzů vede ke snížení paměťové aktivity.Ale také platí, že sebekontrola je spojena s úspěchem, pročtěte si: „ Tři hlavní cesty regulace emocí“.

Doufám, že se mi tímto výtahem v výtahu ze stovek originálních prací podařilo ukázat, že emoce jsou neobyčejně spletité, vždyť s odstupem několika měsíců od události se úroveň šťastnosti mezi výherci v loterii a ochrnutými po nehodě liší o 10%!!. Pokud se Vám zdá, že tento výzkum potřebuje dotáhnout někam dál a máte příslušné vzdělání, můžete se přihlásit k popotažení káry . A toto je stránka domovského pracoviště autorky Doc. Mgr. PaedDr. Ivy Stuchlíkové, CSc..

Vydal Portál v roce 2002.

Autor: Jaromír Kopeček
 

Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0